Jdi na obsah Jdi na menu
 


ANASTASIA - 3.díl - PROSTOR LÁSKY

27. 4. 2010
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

 

ANASTASIA - 3.díl

PROSTOR LÁSKY - 219 stran

Autor - Vladimír Megre

 

Obrazek

,,Třetí díl záhadného příběhu o Anastasii, jež žije v ústraní v zapadlé vísce na Sibiři a je obdařena darem duchovního vhledu.“

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

 

UKÁZKA Z KNIHY

NEZVANÁ NÁVŠTĚVA

 

Alexandr začal mluvit po sibiřsku klidně, ale cítil jsem vzrušení v duši šedivějícího mladého Sibiřana.

„V době, kdy jsem četl tvou knížku „Anastasia“, dělal jsem aspiranturu na Moskevské univerzitě. Zabýval jsem se filozofií a psychologií. Studoval jsem východní náboženství. Se zájmem. A najednou Anastasia… Ne za devaterými horami, ale vedle mého domu, na Sibiři, tam, kde jsem se narodil. Pocítil jsem v jejích slovech takovou sílu, logiku a smysl, a hlavně pocítil jsem něco mně blízkého, významného. Cizí učení vybledla ve srovnání s tímto neobvyklým pocitem zrozeným ve mně. Zahodil jsem všechno a letěl jsem domů, jako bych letěl ze tmy do světla. Chtěl jsem uvidět Anastasii. Promluvit si s ní. Vrátil jsem se domů a začal s Jegoryčem jezdit člunem k místu na břehu, které jsi popsal v knize. Vypátrali jsme jej s Jegoryčem. Čas od času i další lidé se pokoušeli o setkání s Anastasií. Vyptávali se na toto místo. Ale my jsme tam nikoho nepřiváželi. Místním obyvatelům se dostávalo rozumu, aby pochopili o co jde a nepodporovali zvědavce. Ale jednou jsme, já, přesněji já sám, bez Jegoryče, přivezl na to místo celou skupinu lidí.“

„Proč jsi to udělal?“

„Tehdy se mi zdálo, že jednám správně, pro dobro. Bylo jich šest. Dva významní vědci a podle všeho s velkými možnostmi. Nebo ti, co stáli za nimi a poslali je, měli velké možnosti. Zbývající čtyři – ochranka. Byli vyzbrojení pistolemi, ale měli v arzenálu i jiné zbraně. Měli také vysílačky. Požádali mě, abych je doprovázel. Souhlasil jsem. Ne kvůli penězům. Ze začátku jsme dlouho hovořili. Neskrývali, že cílem jejich expedice je setkání s Anastasií. Jejich vedoucí, šedivý důstojný člověk, Boris Mojsejevič chápal, že samotná ¬Anastasia může udělat pro vědu víc, než mnoho vědeckých ústavů. Jejich záměrem bylo odvézt ji z tajgy, vytvořit pro ni podmínky na chráněném území. Zajistit ochranu. Boris Mojsejevič říkal:

,Pokud to neuděláme my, tak to udělá někdo jiný. A také se může leccos přihodit. Anastasia je neobvyklý jev, je naší povinností ji studovat a chránit.‘

Pomocník Borise Mojsejeviče, Stanislav, inteligentní mladý muž, byl dokonce zamilovaný do Anastasie, i když na dálku. Souhlasil jsem s jejich důvody. Najali si od družstevníků nevelký parník. Autem na něj dovezli sudy s palivem pro vrtulníky. Když jsme dorazili na místo, na vyvýšeném břehu, postavili stany a vysílačkou přivolali vrtulník. Vrtulník byl vybavený technikou pro letecké snímkování videokamerou a ještě nějakým neobvyklým zařízením. Každý den létal nízko nad tajgou a snímal čtverec za čtvercem. Dva vědci každodenně prohlíželi získaný materiál. Občas i sami letěli k místu, které je zaujalo. Hledali Anastasiinu louku, kde se chystali přistát vrtulníkem. Představoval jsem si, s jakým hlukem bude přistávat na Anastasiinu louku a plašit vše živé. Vzpomněl jsem si na malé Anastasiino dítě a pomyslel, že to může polekat i je. Začal jsem navrhovat vědcům, aby potom, co zjistí, kde se nachází louka, tam nepřistáli vrtulníkem, ale udělali si mapu a šli pěšky. Ale Stanislav mi vysvětlil, že pro Borise Mojsejeviče bude těžké vykonat tak dlouhou cestu tajgou. Stanislav také sdílel mé obavy ohledně rušení klidu obyvatel tajgy, ale ubezpečoval mě, že Boris Mojsejevič dokáže postupně uklidnit i Anastasii i dítě. Všechno se stalo na čtvrtý den.“

„Co se stalo?“

„Vrtulník odletěl na další videonatáčení a my jsme se zabývali každý něčím. Jeden z ochranky uviděl samotnou ženskou postavu, blížící se k táboru ze strany tajgy. Sdělil to Borisovi Mojsejeviči. Za chvíli celý tábor pozoroval přibližující se ženu. Měla na sobě lehký svetřík, dlouhou sukni, šátek na hlavě byl uvázán tak, že skrýval čelo a krk. Stáli jsme jako skupina. Vpředu byl Boris Mojsejevič a Stanislav. Žena se k nám přiblížila. Na tváři neměla ani strach, ani rozpaky. Oči… Neobyčejné oči se s láskou dívaly na lidi. A tento pohled vzbuzoval teplo. Měl jsem pocit, že se nedívá na všechny najednou, ale na každého zvlášť. Zmocnilo se nás nějaké nepochopitelné vzrušení. Nikdo ji ani nenabídl, aby se posadila. Začala mluvit jako první. Pronesla klidným a neobyčejně dobrým hlasem:

,Přeji vám dobrý den, lidé.‘

Stáli jsme a mlčeli. První na ni promluvil Boris Mojsejevič.

,Buďte zdráva,‘ odpověděl za všechny. ,Představte se, prosím, kdo jste?‘

,Jmenuji se Anastasia. Přišla jsem k vám s prosbou. Odvolejte zpátky, prosím, svůj vrtulník. Nepříznivě působí na tato místa. Hledáte mě. Tady jsem. Odpovím vám na otázky, na které budu moci odpovědět.‘

,Ano, samozřejmě, hledali jsme vás. Děkujeme, že jste přišla sama. Odpadlo tolik problémů,‘ začal mluvit Boris Mojsejevič. Ani on jí nenabídl místo, nehledě na to, že u stanu stála židle a rozkládací křesla, nevzal ji stranou. Nečekané objevení Anastasie jej zřejmě přivedlo do rozpaků. Hned začal mluvit o cíli našeho příjezdu: ,Ano, velmi dobré… Sama jste přišla a my jsme vlastně přicestovali za vámi. Nedělejte si starosti, vrtulník hned odvoláme.‘

Boris Mojsejevič nařídil vedoucímu ochranky, aby se spojil vysílačkou s kapitánem vrtulníku a vrátil ho do tábora. Jeho povel byl hned splněn. Pak se otočil k Anastasii a již klidněji a s jistotou k ní promluvil:

,Anastasie, teď přiletí vrtulník. Posadíte se do něj spolu s našimi kolegy. Ukažte jim svou louku, vrtulník přistane, vezmete si svého syna. Převezeme vás spolu se synem do chráněného území u Moskvy. Všechno tam zařídíme tak, jak si to budete přát. Na tomto území vás nikdo nevyruší. Je soustavně chráněné. Po vašem usídlení se ochrana rezervace zesílí. Jenom někdy, ve vhodnou dobu, s vámi budou komunikovat vědci. Jsou to dostatečně připravení lidé. Bude pro vás zajímavé s nimi komunikovat. Pro ně také bude zajímavý váš výklad některých přírodních a sociálních jevů, vaše filozofie. Budete-li chtít, přidělíme vám schopného pomocníka. Tento člověk, který se bude stále nacházet vedle vás, bude vám skvěle rozumět. Nehledě na své mládí, už je velký, talentovaný vědec. Navíc je ještě do vás zamilovaný na první pohled. Mohli byste, jak se mi zdá, vytvořit dobrý, šťastný pár. Je vás hoden nejen svou vzdělaností, ale i způsobem života. Je tady,‘ Boris Mojsejevič se otočil ke Stanislavovi, ukázal na něj rukou a pozval ho:

,Pojď blíž, Stanislave, co je to s tebou? Představ se.‘

Stanislav se přiblížil, postavil se naproti Anastasii a s trochou rozpaků promluvil:

,Boris Mojsejevič mě vám rovnou namluvil. Možná, že vás to překvapilo, ale jsem skutečně připraven požádat vás o ruku, přijmout za vlastního vašeho syna, pomoci v řešení mnohých problémů, jsem vám k dispozici jako přítel,‘ Stanislav elegantně sklonil hlavu před Anastasií a políbil jí ruku. Byl elegantní a sympatický. A kdyby Anastasii převlékl do jiných šatů… Stanislav je trochu vyšší než ona a spolu by skutečně mohli vypadat jako hezký a důstojný pár.

Anastasia mu laskavě odpověděla:

,Děkuji vám, že se chováte ke mně dobře… Děkuji vám za to, že se o mě staráte,‘ a dodala: ,Jestli se skutečně cítíte být dost silný na to, abyste směroval svou lásku, učinil život druhého člověka naplněným a šťastnějším, tak si vzpomeňte, možná, že ve vašem okolí mezi známými ženami je někdo nespokojený se životem, v něčem nešťastná žena. Všimněte si jí, zamilujte se do ní, udělejte ji šťastnou.‘

,Ale já chci milovat vás, Anastasie.‘

,Jsem šťastná jiným. Neztrácejte se mnou své úsilí. Jsou ženy, které vás potřebují víc.‘

Boris Mojsejevič se rozhodl pomoci zmlklému Stanislavovi:

,Ten jiný, Anastasie, je ten, s kým jste se setkala? Samozřejmě máte na mysli Vladimíra? Není to zdaleka nejlepší exemplář naší společnosti.‘

,Podobné hodnocení nezmění mé city. Nejsem schopna ovládat city.‘

,Ale proč jste se přece setkala právě s Vladimírem? S člověkem vzdáleným od duchovnosti, vědy a vůbec od normálního života? Vždyť je obyčejný podnikatel. Proč jste se zamilovala právě do něj?‘“

„V určitou chvíli jsem najednou pochopil,“ pokračoval Alexandr, „Boris Mojsejevič, Stanislav a celá jejich skupina mají přesně určený cíl – odvézt, zajmout Anastasii jakýmkoliv způsobem a použít ji pouze v nějakém svém vlastním zájmu, použít ji proti její vůli. A není důležité, čí je to nápad, jejich vlastní nebo povel někoho, kdo stojí výš. Budou chtít uskutečnit zamýšlené. A žádné, byť sebedůležitější důvody je nezastaví. Možná, že to chápala i Anastasia. Bezpochyby, nemohla neznát, necítit jejich záměry. Nicméně stále se k nim chovala jako k dobrým a jí blízkým lidem. Upřímně a otevřeně mluvila s námi o tom nejtajnějším, a její chování, upřímnost zdržovaly nebo spíše oddalovaly násilí. Tak pádně čelila pokusům Borise Mojsejeviče a Stanislava ochladit její vztah k tobě, že udělala nesmyslným jejich uvažování na toto téma. Říká se, že zamilovaná žena vidí ve svém milovaném pouze dobré, nehledě na to, co on dělá a čím ve skutečnosti je. Ale její důvody byly jiného druhu. Po zklidnění prvního vzrušení z jejího objevení, podařilo se mi nenápadně zapnout diktafon. Pak jsem často poslouchal a analyzoval to, co řekla. Pamatuji si všechno… A to „všechno“ převrací mé vědomí.“

„Co ti převrací vědomí?“ zajímalo mě Anastasiino mínění o mně.

A Alexandr pokračoval:

„Na otázku Borise Mojsejeviče: „Proč jste se zamilovala právě do něj?“ Anastasia ze začátku odpověděla jednoduše:

,Nemá smysl se na to ptát, neboť žádný zamilovaný nebude moci objasnit, proč miluje právě toho, koho miluje. Pro každou zamilovanou ženu nejlepším a nejdůležitějším bude pouze její vyvolený. I můj milovaný pro mě je nejlepší.‘

,Ale přece, Anastasie, nemůžete popírat, že váš výběr je absurdní. I když se to stalo náhodou, stejně je to absurdní. Vaše vůle, schopnosti, analytický rozum musí ochladit prvotní zápal, objasnit vám nepřesvědčivost tohoto člověka ve srovnání s jinými. Popřemýšlejte nad tím.‘

,Přemýšlení právě říká o opačném. V tomto případě je zbytečné ztrácet s tím čas. Ono jen zvětšuje záhadnost toho, co se stalo. Je třeba všechno přijmout tak, jak to je.‘

,Přijmout absurdnost? Paradox?‘

,Ono to tak vypadá pouze na první pohled. Podnikli jste tak dlouhou cestu z Moskvy. S potížemi jste se dostali na toto místo na břehu. Dáváte mi otázky o mé lásce. Ale netušíte, že právě toto je paradox, že co se týče této lásky, lepší odpovědí na to jsou události, které se staly v Moskvě. A pro vás bylo by lepší popřemýšlet nad nimi tam. Je zbytečné cestovat tak daleko.‘

,Jaké události se staly v Moskvě?‘

,Navenek jsou nevýznamné. Ale pouze navenek. Hned po setkání se mnou se Vladimír, jak říkáte obyčejný, ničím nevýznamný, nemravný člověk, vzdal všeho a přijel ze Sibiře do Moskvy. Přijel, aby dodržel své slovo dané mně – organizovat společenství podnikatelů s čistými úmysly. Neměl již peníze, ale jednal. V Moskvě v Tokmakově ulici číslo čtrnáct, stojí dvoupatrový dům. Dříve tam pracovali lidé stojící v čele prvního sdružení podnikatelů. Ale tito lidé odešli. Sdružení umíralo. Vladimír vstoupil do této budovy a v jejích prázdných malých i velkých místnostech začalo být živo. Tam psal různé dopisy, prohlášení k podnikatelům. Pracoval od časného rána do pozdního večera a ve své kanceláři zůstával i přes noc. Našli se lidé, kteří za ním přišli a začali mu pomáhat, uvěřili v něj i v to, co dělal. Tady v lese jsem ho o to žádala. Říkala jsem mu, jak je to důležité. Vybudovala jsem a vyložila mu postupný plán. Dosáhnout cíle bylo možné jen za dodržení posloupnosti vybudované touhou. Nejdřív bylo třeba napsat knihu. S její pomocí vysvětlit a rozšířit informaci. Kniha měla najít a sdružit podnikatele s čistými úmysly, dát mu prostředky na uskutečnění tohoto plánu. Ale Vladimír dělal všechno tak, jak to sám chápal a považoval za správné. Skoro na mě nevzpomínal. Pochopil důležitost toho, co jsem vymyslela a tím žil. Šel svou cestou, čímž porušil posloupnost. A ta¬kovým způsobem dosáhnout cíle bylo nemožné. Ale nevěděl to a jednal s neuvěřitelnou houževnatostí, vynalézavostí. Začali mu pomáhat jiní lidé, kteří uvěřili ideji. Pomalu vyrůstaly výhonky nového sdružení podnikatelů. Tohle bylo neuvěřitelné, ale trochu se mu to podařilo. Sešli se. A toto byli podnikatelé s více čistými úmysly. Seznam jejich adres existuje, můžete se přesvědčit.‘

,Četli jsme ten seznam. Je v prvním vydání knihy. Ale musím vás zklamat, Anastasie. V seznamu jsou i takové podniky, jako závod „Krystal“, moskevský závod, vyrábějící alkoholické nápoje. Jeho produkce nekoresponduje s pojmem duchovnosti.‘

,Ve světě je všechno relativní. Možná že ten „Krystal“ ve srovnání s jinými není nejhorší. Ostatně mluvíme o úmyslech, které jsou schopné všechno měnit. Materiálno dnešního dne je plodem včerejšího úmyslu.‘

,S tímto výrokem bych souhlasil. Avšak váš Vladimír nedokázal organizovat společenství podnikatelů s čistými úmysly. Ujišťuji vás, Anastasie, vsadila jste na špatného člověka.‘

,Porušil předem stanovený sled událostí, a proto ani nemohl přijít k cíli. Neměl elementární možnost a prostředky rozšířit informaci za hranice Moskvy. Vyvinuly se nepříznivé okolnosti, zůstal bez kanceláře, bez spojení a bez noclehu. Odešel z této budovy s malou skupinkou Moskvanů, kteří mu pomáhali. Odešel bez životních prostředků. Neměl možnost zaplatit lidem, co mu pomáhali, za jejich práci, neměl žádné ubytování, ani zimní oblečení. Opustil rodinu a byl opuštěný rodinou. A víte, o čem mluvil s nevelkou skupinkou Moskvanů, když směřovali mrazivou ulicí k metru? Projednával, jak všechno znova začít. I v takovém stavu plánoval, co podniknout. Je podnikatel. Moskvané šli za ním, poslouchali ho a věřili mu. Měli ho rádi.‘

,Za co? Dovolte se zeptat.‘

,Zeptejte se jich, těchto Moskvanů, za co, co v něm našli. Zajděte do budovy v Tokmakově ulici a zeptejte se ochranky, proč tito lidé, předávající jeden druhému službu, přinášeli ve sklenicích a v různých balíčcích jídlo a pokaždé se mu snažili poskytnout večeři. A snažili se to udělat tak, aby jej neurazili svým darem. Tito muži, kteří mu nebyli podřízeni, vařili doma různé polévky, boršč a přinášeli je, aby si trochu pojedl domácího jídla. Milovali ho. Proč? Ještě si promluvte, až přijdete do této budovy, se sekretářkou, bývalou herečkou, která hrála hlavní roli ve filmu „Trnitou cestou ke hvězdám“, hrála dívku mimozemšťanku. Velmi dobře hrála. Ve velmi dobrém filmu, vyzývajícím chránit a milovat Zem. Zeptejte se jí, proč ona, i když byla zaměstnankyní jiné firmy, která se nenacházela v této budově, se mu snažila nenápadně pomáhat a pomáhala? Nebyla jeho sekretářkou, ale pomáhala mu. Proč se snažila v poledne přinést mému milovanému kávu nebo čaj? Dělala to všechno tak, jako by ji firma zásobovala cukrem, sušenkami a čajem. Ve skutečnosti to všechno přinášela ze svého domu. Nebyla bohatá. Milovala ho. Proč? Ale Vladimír stejně ztrácel síly a umíral. Fyzické síly jej opouštěly. Nicméně i v předsmrtném stavu snažil se dosáhnout cíle. Ano, je podnikatel. A jeho Duch je silný.‘

,Anastasie, mluvíte alegoricky. Co znamenají slova „v předsmrtném stavu“? Je to v přeneseném smyslu?‘

,Je to v přímém smyslu. Několik dnů, když byl v Moskvě, jeho tělo bylo skoro mrtvé. Obvykle v takovém stavu lidé leží bez pohnutí. On ale chodil a konal.‘

,Možná, že díky Vám, Anastasie?‘

,Po celých těchto dvaačtyřicet hodin jsem ani na vteřinku, ani na okamžik nepřestávala jej ohřívat svým paprskem. Ale to nestačilo. Můj paprsek by nedokázal udržet život v těle, v kterém slábne Duch. Ale Vladimírův Duch bojoval. Ve své snaze si Duch nevšímal příchodu smrti. Pomohl mému paprsku. Pak ještě mi přišly na pomoc další paprsky. Byly úplně slaboučké a neuvědomělé. Byly to paprsky těch, kdo ho obklopovali v Moskvě, kdo ho milovali. Skoro mrtvé tělo se začalo naplňovat životem. Před upřímnou Láskou, pokud je jí dostatečně, smrt ustupuje. Nesmrtelnost člověka je v lásce, ve schopnosti vyvolávat lásku k sobě.‘

,Mrtvé tělo nemůže chodit. Mluvíte přece v jinotajích, nevědecky.‘

,Kritérium lidských věd vždy má časový charakter. Existují pravdy nejen pro dnešní den.‘

,No a jak tedy se mají současní vědci o tomto přesvědčit? Potřebujeme údaje měřících přístrojů.‘

,Dobře. Kurské nádraží. V metru je umístěn fotoautomat. V jednom z těch dnů se Vladimír vyfotografoval na propustku. Tato fotografie může být ještě v budovách na adrese: Leninský prospekt čtyřicet dva. Může ji mít i Vladimír. Podí¬vejte se pozorně, uvidíte všechny příznaky mrtvého těla, dokonce automat zachytil mrtvolné skvrny, fleky. Ale uvidíte i život v očích. Snahu bojovat.‘

,Ale přece pouze Vy jste jej mohla zachránit, Anastasie. Řekněte, proč jste ztrácela tolik svého úsilí právě na něj? Proč?‘

,Zachránění jsem se zúčastnila nejen já. Zeptejte se třech moskevských studentů, proč pro něj za své peníze najali byt? Proč, když konečně pochopil a začal psát knihu, oni, dělajíce zkoušky a přivydělávajíce kde se dá, v noci dávali jeho text do počítače? Proč? Můžete se na toto zeptat mnohých Moskvanů, kteří byli vedle něj v těžkou chvíli. Rozluštění tajemství je v nich, a ne ve mně. Proč jej Moskva, její lidé ochraňovali, pomáhali a věřili mu? Moskva také psala tuto knihu. Jsem nadšená tímto městem! Zamilovala jsem se do něj! Žádné řvoucí železné stroje, šílená kataklyzmata technokratického světa nikdy nedokáží vymazat vnímání dobra a lásky v duších lidí žijících v tomto městě. Mnozí lidé tohoto města usilují o dobré a světlé – o Lásku. Přes řvoucí mechanizmy a po¬míjivost cítí její velkou sílu a blaho.‘

,Ale, Anastasie, to, co říkáte, je skutečně neuvěřitelné a ohromující. Tohle se nemohlo stát samo od sebe. Tohle ještě jednou dokazuje neuvěřitelnost vašich schopností, nebývalé možnosti paprsku, který máte. Nesporně jste jím ozařovala Moskvany, kteří byli v kontaktu s Vladimírem. Nebudete to snad popírat, že jste je ozařovala? I všechny zázraky jste tvořila Vy.‘

,Zázraky tvořila Láska. A svým paprskem jsem se skutečně opatrně dotýkala všech, kdo s ním komunikovali. Jenom trošinku jsem v nich zesílila city dobra, Lásky, usilování o světlé. Zesílila jsem pouze to, co již bylo v nich. I kniha byla vydána Moskvou. První náklad byl malinký i knížka byla tenoučká. Ale lidé ji kupovali. Šla na odbyt. Vladimír nezkreslil události, které se staly v tajze, poctivě vyložil prožité pocity. Mnohým čtenářům jsem se jevila rozumná a dobrá, Vladimír – hloupý a omezený. Lidé, nacházející se ve svých domech, četli vyložené a nebrali v úvahu to, že Vladimír se nacházel se mnou v hluboké sibiřské tajze sám. Tehdy pro něj všechno bylo velmi neobvyklé. A není známo, kdo jiný by mohl jít tak daleko do tajgy bez vybavení. A jak by se zachoval, kdyby uviděl to, co uviděl on. Vladimír poctivě popsal události. A pro mnohé se jevil hloupý. Také mi dáváte otázku, proč právě on a proč jej tolik miluji. Když se psala kniha, již si toho hodně uvědomoval jinak. Velmi rychle všechno chápe. Ti, kteří měli tu možnost s ním mluvit, nemohli si toho nevšimnout. Ale on se nesnažil přikrášlit sebe, dřívějšího.‘

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

,, ... Nepředpověděls Nostradame, ale stvořil vlastní myšlenkou data strašlivých kataklyzmat světa. Mnohé si uvěřit donutil, a tím si jejich myšlenky do děje tohoto strašného zapojil. Vznáší se myšlenka tvá, strašící lidí svým proroctvím a byzvýchodností. Ale teď se nevyplní. Ať se tvá myšlenka utká s mou.

... Jsem člověk Anastasia ! A jsem silnější !"

 

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA