ANASTASIA - 5.díl - KDO VLASTNĚ JSME ?
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
ANASTASIA - 5.díl
KDO VLASTNĚ JSME ? - 227 stran
Autor - Vladimír Megre
,,Propracovaná vize duchovnějšího světa, vycházejícího z přímého vlastnictví půdy každým zájemcem a bližšího spojení s přírodou.“
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
a podstatu nekonečnosti,
začnou žít šťastně, věčně se převtělujíce,
neboť svými myšlenkami sami vyprodukují
svou šťastnou nekonečnost.“
Anastasia
My všichni někam pospícháme, o něco usilujeme. Každý z nás si přeje prožít šťastný život, potkat svou lásku, založit rodinu. Ale daří se mnohým dosáhnout toho po čem touží?
Na čem záleží naše spokojenost nebo nespokojenost se životem, náš úspěch nebo neúspěch? V čem je smysl života každého člověka nebo lidstva celkově? Co nás čeká v budoucnu?
Tyto otázky existují dávno, ale nikdo na ně srozumitelně neodpověděl. A chtěli bychom vědět, v jakém státě na nás čeká život za pět nebo deset let? V jakém světě budou žít naše děti? Jenže my to nevíme a zřejmě také nejsme příliš schopni představit si svou budoucnost, protože všichni někam pospícháme, ale kam?
Neuvěřitelné, ale je to fakt, že jasnou představu budoucna našeho státu jsem nedostal od vědců-analytiků nebo politiků, ale od Anastasie - poustevnice z tajgy. A ona nejenže ukázala obraz překrásného budoucna, ale odůvodněně dokázala jeho možnost pro naši generaci. Ve skutečnosti předložila svůj projekt rozvoje státu.
Když jsem šel z paloučku, na kterém žije Anastasia, k řece, tak z nějakého důvodu se ve mně objevilo pevné přesvědčení: její projekt toho může ve světě hodně změnit. Pokud přihlédneme k tomu, že všechno zmodelované v jejích myšlenkách se potom vždy uskuteční v reálném životě, tak fakticky již žijeme ve státě, jehož budoucnost může být pouze překrásná. Šel jsem tajgou a přemýšlel nad slovy poustevnice o překrásném budoucnu státu, ve kterém ještě možná stihne žít i naše generace. Ve státě, kde nebudou regionální konflikty, zločinnost a nemoce, nebudou chudí. A i když jsem nechápal všechny její myšlenky, tak tentokrát jsem nechtěl pochybovat o ničem z toho, co řekla Anastasia. Naopak, všem se mi chtělo dokázat, že má pravdu.
Pevně jsem se rozhodl udělat všechno, co můžu, pro realizaci tohoto projektu. Navenek vypadal úplně jednoduchý: je třeba, aby každá rodina dostala hektar půdy na doživotí a vybudovala na něm svůj rodový statek, svůj kousíček vlasti. Ale detaily tohoto projektu silně ovládly mé myšlenky. Byly maximálně jednoduché, ale zároveň i neuvěřitelné.
No je to možné?! Ne vědci-agrárníci, ale poustevnice z tajgy dokázala, že při správném rozmístění výsadby na pozemku už za několik let nebude třeba hnojit půdu a co víc, dokonce málo úrodná půda se bude zlepšovat.
Jako hlavní důvod Anastasia uvedla situaci s tajgou. Po tisíciletí existuje tajga, roste v ní všechno, ale nikdo půdu v tajze nehnojí. Anastasia říká, že všechno, co roste na zemi, jsou materializované myšlenky Boha a že On všechno zařídil tak, aby se člověk nemusel obtěžovat problémy obstarávání jídla. Je třeba se pouze vynasnažit pochopit Stvořitelovu myšlenku a tvořit překrásné společně s Ním.
A já také mohu uvést názorný příklad. Na ostrově Kypr, jenž jsem měl možnost navštívit, je kamenitá půda. Ale tato země nebyla taková vždy. Před mnoha staletími na ostrově rostly cedrové lesy, ovocné stromy, ve spoustě řek tekla velice čistá sladká voda a ostrov se podobal zemskému ráji. Římské legie obsadily ostrov, začaly kácet cedry a stavět z nich své lodě. Vykácely na ostrově cedrové háje. Teď je na větší části ostrova úplně živořící rostlinstvo, již na jaře tam usychá tráva, letní deště začaly být ojedinělé a je tam nedostatek sladké vody. Kypřané jsou nuceni vlečnými nákladními loděmi dovážet na ostrov úrodnou půdu. A tak to vypadá, že člověk nevylepšil stvořené, ale svým barbarským zasahováním to zhoršil.
Anastasia, když detailizovala svůj projekt, říkala, že na pozemku je třeba nutně zasadit rodový strom a že pohřbívat zemřelého člověka je třeba ne na hřbitově, ale na pozemku rodové půdy, již sám uspořádal. Na hrobě není třeba dělat žádné pomníky. Památkou na člověka nemá být mrtvé, ale živé. Památkou pro blízké budou živé výtvory člověka. Tehdy se jeho duše bude moci opět vtělit do materiálního světa, v rajské pozemské zahradě.
Lidé pohřbení na hřbitově se nemohou dostat do ráje. Jejich duše se nemohou vtělit do hmoty, dokud existují myšlenky příbuzných a přátel, kteří myslí na jejich smrt. Náhrobek je pomníkem smrti. Rituál pohřbívání byl vymyšlen temnými silami a jeho cílem je alespoň na čas uvěznit lidskou duši. Náš Otec nestvořil pro své milované děti žádné trápení ani smutek. Všechny Boží výtvory jsou věčné, soběstačné a sebeobnovující. Všechno žijící na zemi, počínaje navenek jednoduchou bylinkou a konče člověkem, představuje harmonický celek a něco věčného.
A v tomto, myslím si, má pravdu. Podívejte se, co máme: teď vědci říkají, že lidská myšlenka je materiální, ale jestli je to pravda, tak to vychází, že příbuzní zesnulého, myslíce na něj jako na mrtvého, právě tím ho udržují v mrtvém stavu, trápí jeho duši. Anastasia tvrdí, že člověk, přesněji jeho duše, může žít věčně. Může se stále vtělovat do nového těla, ale za určitých podmínek. Rodový statek, vybudovaný podle jejího projektu, vytváří takové podmínky. Já jsem tomu jednoduše uvěřil, více kvalifikovaně dokázat nebo vyvrátit Anastasiina tvrzení o životě a smrti zřejmě budou moci vědci-ezoterici.
„Och, budeš mít hodně oponentů,“ říkal jsem Anastasii. A na to se ona jen smála: „Vždyť všechno se teď stane velmi jednoduše, Vladimíre. Lidská myšlenka má schopnost materializovat se, pozměňovat předměty, předurčovat události, vytvářet budoucnost. Proto také vychází, že oponenti, kteří se budou snažit dokázat smrtelnost lidské podstaty, sami sebe zničí, neboť vyprodukují svůj konec právě svými myšlenkami.
Ti, kteří dokáží pochopit své předurčení a podstatu nekonečnosti, začnou žít šťastně, věčně se převtělujíce, neboť svými myšlenkami sami vyprodukují svoji šťastnou nekonečnost.“
A ještě se mi její projekt moc zalíbil, když jsem začal propočítávat jeho ekonomickou vhodnost a přesvědčil jsem se, že každý člověk, jenž si založí statek podle Anastasiina projektu, může jeho pomocí zabezpečit slušnou existenci svých dětí a vnuků. Tady jde nejen o zabezpečení svých dětí kvalitními potravinami, zajištění bydlení. Anastasia říkala, že plot je třeba udělat z živých stromů a čtvrtinu hektaru má zabírat les. Dvacet pět arů lesa – je to přibližně tři sta stromů. Za osmdesát až sto let je možná pokácí. Z těchto stromů se získá přibližně čtyři sta kubických metrů prken a dobře vysušené a opracované řezivo pro ozdobu již dnes stojí nejméně sto dolarů za kubický metr, celkem vychází čtyřicet tisíc dolarů. Samozřejmě, není třeba kácet všechen les, lze vzít potřebnou část vyrostlých stromů a hned jako náhradu zasadit nové. Celková hodnota rodinného statku uspořádaného podle Anastasiina projektu může činit kolem milionu dolarů a víc a vybudovat ho je schopna každá rodina, jež má dokonce střední dostatek. Dům pro začátek může být více než skromný, hlavním bohatstvím bude správně a hezky uspořádaný pozemek. Zámožní lidé již teď platí velké peníze firmám, které se zabývají designem krajiny. V Moskvě je takových podniků kolem čtyřiceti a ty nesedí bez práce. Správné a hezké uspořádání pouze sta čtverečních metrů půdy přilehlé k domu činí podle jejich sazby půldruhého tisíce dolarů a výše.
Jeden jehličnatý strom, asi šest metrů vysoký, a jeho zasazení přijde na pět set dolarů a lidé, kteří chtějí žít na krásně zařízeném pozemku, platí tak velké peníze. Platí proto, že jejich rodiče nenapadlo založit pro své děti rodinný statek. Ale vždyť na tohle není třeba být bohatý, je třeba pouze správně rozmístit priority ve své hlavě. Jakpak můžeme vychovávat své děti, jestli sami nechápeme tak jednoduché věci? Anastasia má pravdu, když říká, že s výchovou je třeba začít u sebe sama.
Velice silně jsem zatoužil mít svůj statek: vzít hektar půdy, postavit dům a hlavně zasadit kolem různou výsadbu, zařídit svůj kousíček vlasti tak, jak to vylíčila Anastasia, a aby ho obklopovaly pozemky jiných lidí též překrásně zařízené. A aby se tam mohla ubytovat Anastasia se synem nebo přijíždět na návštěvu a potom – vnuci, pravnuci. Možná, že pravnuci budou chtít pracovat ve městě, v tom případě pak budou moci přijíždět na svůj rodový statek odpočinout si. A jednou ročně, třiadvacátého července, na svátek celé Země, se možná ve svém domě sejdou všichni příbuzní. Já samozřejmě již v té době nebudu, ale zůstane statek mnou založený, stromy rostoucí na něm, zahrada. Vykopu nevelký rybníček, pustím do něj potěr, aby byly ryby. Stromy budou zasazené podle zvláštního rozvržení, jak to říkala Anastasia. Něco se mým potomkům bude líbit, něco třeba budou chtít pozměnit, ale i v tom i v druhém případě si na mě vzpomenou.
A pohřben budu na svém statku a poprosím, aby můj hrobeček nijak nevynikal. Ať se nikdo nad ním nepřetvařuje s truchlivou tváří. A vůbec, ať není žádný smutek. Žádný náhrobek, ale jednoduše vyrostou z těla a vzejdou nad zemí čerstvá tráva a keře a možná, že i nějaké plody prospěšné pro zdraví mých potomků-příbuzných. Jaký je užitek z náhrobních desek? Žádný, pouze zármutek. Ať na mě vzpomínají ne se smutkem, ale s radostí, přijíždějíce na statek mnou založený. Ech, já jim všechno tak rozmístím, tak všechno zasadím…
Myšlenky se splétaly v nějaké radostné předtuše něčeho grandiózního. Je třeba co nejrychleji začínat, nějak konat, rychleji se dostat do města, ale já musím jít tímto lesem ještě asi deset kilometrů. Už aby rychleji končil, tenhle les. A najednou, z ničeho nic, se mi vybavila v paměti informace o lesích Ruska, nevzpomněl jsem si na všechna čísla, uvedu údaje, jež jsem jednou přečetl ve statistické informaci:
„Lesy jsou hlavní druh rostlinstva Ruska, zabírají 45% jeho teritoria. Rusko vlastní největší zásoby lesů na celém světě. V roce 1993 činila plocha lesního fondu 886,5 milionů hektarů a celková zásoba dřeviny – 80,7 miliard, což přibližně dělá 21,7 a 25,9% světových zásob. Převaha druhého čísla nad prvním vypovídá o tom, že Rusko disponuje více vyzrálými a více výkonnými lesy, než celý zbytek planety.
Lesy hrají obrovskou roli v plynové bilanci atmosféry a regulují planetární klima Země. Celková bilance pro lesy Ruska, propočítaná B. N. Moisejevým, činí 1789064,8 tisíc tun pro kysličník uhličitý a 1299019,9 tisíc tun pro kyslík.
Každoročně se v lesích Ruska deponuje 600 milionů tun uhlíku. Tyto gigantické objemy migrace plynů podstatně stabilizují plynové složení a klima planety.“
To jsou věci! Někteří lidé říkají, že pro Rusko je připravena nějaká zvláštní mise, ale ona nečeká, již se plní.
To je ale - lidé celé planety, kdo v menší míře, kdo ve větší, není důležité, důležité je něco jiného – lidé celé planety dýchají také vzduch Ruska. Vdechují kyslík, který vyrábí tento les, a já teď jím tak jednoduše jdu. Zajímalo by mě, zdali tento les dodává lidem žijícím na planetě pouze kyslík nebo možná ještě něco důležitého?
Teď ve mně tajga, kterou jsem šel, nevyvolávala pocit znepokojení, jak tomu bylo dříve. Měl jsem takový pocit, jako bych šel bezpečným parkem. Samozřejmě v tajze nejsou parkové cestičky a v cestě občas překáželo roští, nebo husté keře, ale tentokrát mě neznepokojovaly.
Cestou jsem trhal plody: maliny, černý rybíz, poprvé jsem si se zájmem prohlížel, jak se svým zevnějškem liší stromy, dokonce stejného druhu. Jak různě je rozmístěné rostlinstvo – ani jeden stejný obraz.
Poprvé jsem se pozorně díval na tajgu a ona se mi zdála být lepší. Zřejmě byl ten pocit způsoben i tím, že se v této tajze narodil a žije na svém paloučku můj malinký syn a Anastasia – žena, setkání s níž změnilo celý můj život.
V této nekonečné tajze je malinká Anastasiina loučka, kterou nechce opouštět nadlouho a nevymění ji za žádný, byť i ten nejmodernější byt. Tato louka je jakoby obyčejné pusté místo: není tam ani dům, ani bouda, ani bytové zařízení a ona, jakmile se k ní přibližuje, tak se rázem raduje. I u mě se při třetí návštěvě Anastasiiny loučky z nějakého důvodu dostavil pocit podobající se tomu, který se objevuje, když se člověk vrací domů po těžké cestě.
Celkem podivné věci se dějí v našem světě. Po tisíciletí lidská společnost jakoby usiluje o štěstí, o blahobyt každého člověka, ale když to rozebereme, tak tento člověk, žijící ve středu společnosti, uprostřed moderního civilizovaného města, je stále častěji bezbranný. Buď se mu přihodí dopravní nehoda, nebo jej okradou, stále se ho chytají nějaké nemoce, bez lékáren již ani nemůže žít, anebo kvůli nějaké nespokojenosti se životem spáchá sebevraždu. Právě v civilizovaných státech s vysokou životní úrovní roste počet sebevražd. Matky z různých regiónů vystupují v televizi, říkají: nemáme čím krmit své děti, naše rodiny hladoví.
Anastasia žije s malinkým dítětem v tajze, jakoby v jiné civilizaci. Naši společnost o nic nežádá, žádnou policii, vnitřní vojsko pro svou ochranu nepotřebuje. Vytváří se dojem, že na této loučce se ani jí, ani dítěti nemůže stát nic špatného.
Ano, samozřejmě, máme odlišné civilizace a ona nabízí převzít to lepší z těchto dvou světů. A tehdy se změní způsob života mnohých lidí na zemi, zrodí se nové šťastné lidské společenství. Bude to zajímavé společenství – nové, neobyčejné. Tak například…
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
