Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

,, ... Ale má v sobě jednu energii, charakteristickou právě pro něj, jmenuje se ,,energie mysli."

,,A pokud člověk pochopí, co vlastní, naučí se ji v plné míře používat, stane se vládcem celého vesmíru."

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

 UKÁZKA Z KNIHY

     Na Ukrajině je město Charkov. A je v něm dětský domov. Pěkný dětský domov: útulné místnosti, krásné akvárium, velký bazén. Místní vláda se vynasnažila, pomohli také podnikatelé. Vedoucí městského odboru pro vzdělávání mi ukazoval místnosti a vyprávěl o tom, že děti tohoto dětského domova chodí do běžné školy. Díval jsem se z okna. Děti se ve skupinkách vracely ze školy. Pouze jedna malinká holčička šla stranou od ostatních.

     „Je to Soňa. Chodí do první třídy,“ vyprávěl mi ředitel. Vždy chodí sama. Myslí si, že ji brzy adoptuje židovská rodina.“

     „Proč židovská, nepodobá se židovskému dítěti, má světlé vlasy, spíš je Ukrajinka.“

     „Někdo jí ve škole řekl, že Soňa - je židovské jméno, a tudíž je židovka. Soňa souhlasila s takovou národností a ihned se rozhodla, že ji adoptuje určitě židovská rodina. A stále chodí sama, protože si myslí, že když bude chodit ve skupině, budoucí rodiče si jí nevšimnou.“

     Pěkný dětský domov je v Charkově. I v jiných městech Ukrajiny, Běloruska, Ruska jsou dětské domovy. Žijí v nich děti. A bez ohledu na to, do jaké míry jsou útulné místnosti v dětských domovech, touží děti po tom, aby měly rodiče, rodinu.

     A po asfaltovém dvoře šla v šedivých botičkách důležitou chůzí malinká hubeňoučká Soňa z první třídy, odděleně od skupiny vrstevníků. A snila obyvatelka dětského domova Soňa…

     Uběhl jeden den, druhý, pak měsíce. Soňa ještě nevěděla, že dětské útulky existují dávno a v různých zemích a že ne všechny děti jsou adoptovány. Že většina z nich je odsouzena k životu bez rodičů. Nebyla adoptována také Soňa.

     Avšak její život se vyvinul netypicky. V té době se skupina obyvatel města Charkova rozhodla vybudovat nedaleko města osadu. Povedlo se jim dostat sto padesát hektarů půdy a sto dvacet rodin si vzalo po hektaru a rozhodlo se založit své rodové statky.

     Jeden příděl na kraji zůstával  bez majitele a lidé se rozhodli ho dát někomu z obyvatel dětského domova. A stalo se to, že výběr padl na malinkou Soňu. Holčička byla přivezena autem spolu s vychovatelkou na svůj pozemek. A vychovatelka začala dítěti vysvětlovat:

     „Vidíš, Soňo, tady jsou zatlučeny kolíky a mezi nimi natažena šňůra. Za touto šňůrou je tvá půda, celý hektar. Darovali ti ji lidé, kteří si také vzali po hektaru půdy vedle tebe  a budou na ní zakládat zahrady a budovat domy. Až povyrosteš, také budeš moci vystavět dům a založit zahradu. Tvá půda na tebe bude čekat.“

     Holčička přistoupila ke šňůře, dotkla se jí a zeptala se vychovatelky:

     „Takže za touto šňůrou je má půda a já tam mohu dělat všechno, pro co se rozhodnu?“

     „Ano, Soněčko, je to tvá půda a pouze ty jediná můžeš rozhodovat, co na ní vyroste.“

     „A co na ní vyroste?“

     „No, zatím, jak vidíš, tu rostou jen různé traviny. Ale na sousedních pozemcích, podívej se, lidé již zasadili jabloňky, hrušky a mnoho dalších ovocných stromů, jejich zahrady brzy budou kvést. A ty, když povyrosteš, rozhodneš se, co a kde zasadíš na své půdě, aby tu bylo krásně jako u ostatních.

     Soňa se sklonila a prolezla pod šňůrou na svůj hektar půdy, udělala několik kroků podél šňůry, pozorně prohlížejíc trávu a všechno, co v ní pobíhalo a cvrkalo. Došla k malinké bříze, jež rostla na pozemku jí přiděleném, a dotkla se zatím slaboučkého kmene stromu. Otočila se k vychovatelce a z nějakého důvodu se rozechvěle zeptala:

     „A stromeček? Břízka? Je také jen moje?“

     „Ano, Soněčko, břízka je teď také pouze tvá, když roste na tvé půdě. Až vyrosteš, budeš tady moci zasadit i jiné stromy, ale teď musíme jet, brzy bude oběd a já mám být ve třídě.“

     Holčička se otočila tváří ke svému pozemku a začala se na něj mlčky dívat.

*   *   *

     Ti lidé, kteří mají děti, vědí, že když si děti hrají, ohrazují si z různých věcí improvizované pokoje, nebo na vesnici budují malinké chýše a hrají si v nich. Z nějakého důvodu má každé dítě potřebu ohradit od velkého světa svůj malinký, vytvořit svůj prostor. U dětí z dětského domova – společný prostor, tento společný prostor, i když je dobře zařízený, působí na ně depresivně.

     Soňa, jako i ostatní děti z dětského domova, nikdy neměla svůj, byť sebemenší koutek.

     A teď stojí za šňůrou, kde všechno patří jí. Tráva, živí koníci v ní i malinká břízka. Hubeňoučká holčička se otočila k vychovatelce a začala mluvit. V jejím hlase se spojily intonace úpěnlivé prosby a odhodlanosti:

     „Prosím vás, velice-velice prosím, dovolte mi, abych tu zůstala. Vy jeďte, já přijdu sama.“

     „Jakpak ujdeš třicet kilometrů?“

     „Ujdu,“ odhodlaně odpověděla Soňa. „Ujdu a přijdu. Možná přijedu autobusem. Prosím, dovolte mi, abych byla sama na své půdě.“

     Když slyšel tento rozhovor majitel sousedního pozemku, řidič „žiguliku“, navrhl:

     „Ať tady děvčátko zůstane do večera. Odvezu vás a večer přivezu i ji.“

     Vychovatelka popřemýšlela a souhlasila. Nesouhlasit nemohla, protože se podívala na tvář holčičky, jež stála za šňůrou a čekala na její rozhodnutí:

     „Dobře, Soňo, buď tady do večera, oběd ti pošlu po řidiči.“

     „Nač posílat. My se se sousedkou o oběd rozdělíme,“ vážně řekl řidič „žiguliku“, s úctou pronášeje slovo „sousedka“. „Slyšíš, Klavo,“ zakřičel na svou manželku, která kuchtila oběd na verandě domu, jenž se stavěl, „připrav oběd pro čtyři, dnes s námi bude sousedka.“

     „Dobře,“ odpověděla manželka, „stačí pro všechny.“ A dodala: „Ty, Soňo, kdybys něco potřebovala, klidně se ozvi.“

     „Děkuji,“ odpověděla neskonale šťastná Soňa.

     Když „žigulik“ odjel, šla Soňa podél šňůry natažené mezi kolíky. Šla pomalu, občas se zastavovala, sedala si na bobek a rukama se dotýkala něčeho v trávě, pak opět šla. A takhle obešla po obvodu celý svůj pozemek. Pak se postavila uprostřed hektaru, rozhlédla se na všechny strany. Najednou rozpřáhla ruce, a poskakujíc a kroužíc, se rozběhla.

     Po obědě, když Klava viděla, jak se děvčátko unavilo běháním po svém pozemku, nabídla jí, aby si lehla u nich na lehátko a chvilku si pospala. Ale unavená Soňa odpověděla:

     „Jestli je to možné, dejte mi něco ze starého oblečení, abych si dala pod sebe. Lehnu si na své půdě u břízky.“

     Nikolaj postavil lehátko s matrací a dekou u břízky na Sonině pozemku. Holčička si lehla a ihned se ponořila do hlubokého spánku. Byl to její první spánek na vlastní rodové půdě.

     V dětském domově vznikl, jak to ze začátku vypadalo, neřešitelný problém. Každý den Soňa žádala vychovatele, aby jí dovolili jet na její hektar půdy. Vysvětlování, že je ještě malinká na to, aby sama jezdila autobusy a vychovatelé že ji vozit nemohou, protože nemohou opustit ostatní děti, nepomáhalo.

     Soňa oslovila ředitele dětského domova. Vysvětlila mu, že rozhodně musí navštěvovat svou půdu. Rozhodně, protože na sousedních pozemcích lidé již sází stromy a brzy jim začnou kvést zahrady. A její půda, jak to vypadá, je opuštěná. Nic na ní nepokvete.

     Nakonec ředitel dětského domova vymyslel pro Soňu přijatelné řešení a řekl:

     „Teď, Soňo, není možné vozit tě na tvůj pozemek, jelikož se mimo jiné máš ještě měsíc učit. Za čtrnáct dní začnou prázdniny, promluvím s tvými sousedy a když budou souhlasit, že na tebe dohlídnou, tak tě o prázdninách na nějakou dobu odvezeme na tvůj pozemek. Na týden nebo možná na déle. Mimochodem, těch čtrnáct dní bys mohla využít ve prospěch své půdy. Tady si vem dvě brožury, přečti si je. V jedné se píše o tom, jak se mají dělat záhonky, v druhé – o léčivých rostlinách. Jestli se budeš dobře chovat, připravím ti na prázdniny také různá semena.

     Soňa se chovala vzorně. Pečlivě si připravovala úkoly a po celý, absolutně celý volný čas četla dvě brožury, které jí daroval ředitel. Když šla spát, snila, představovala si, jak krásně na jejím pozemku budou růst různé rostliny. Noční vychovatelka si jednou všimla, jak Soňa, když všechny děti spaly, kreslila při měsíčním světle, které vnikalo oknem, stromy a květiny.

     Sousedé souhlasili, že na děvčátko dohlídnou, a když začaly letní prázdniny, sám ředitel pomáhal nakládat do „žiguliku“ dávku potravin na dva týdny, lopatku, hrábě, balík se semeny…

    Nikolaj si nechtěl vzít potraviny z dětského domova, ale ředitel mu řekl, že Soňa je nezávislá holčička, nechce nikomu být zátěží a je lepší, když bude vidět, že má i své potraviny.

     A ještě dostala nový spací pytel. Nehledě na to, že rodina souseda Nikolaje pro holčičku z dětského domova připravila nevelký pokoj v již postaveném přízemí svého domu a postel.

     Když Soňa nasedala do auta, vyprovodit ji vyšli nejen pracovníci, kteří ten den měli službu, ale i mnozí lidé, kteří tam přišli schválně, aby se podívali na štěstím zářící tvář děvčátka.

     První tři noci Soňa spala v domě sousedů, v pokoji pro ni určeném, celé dny trávila na svém vlastním hektaru půdy.

     Třetí den měl Nikolaj narozeniny a přijela k němu početná návštěva. Jeden mladý par přijel se svým stanem. Následující den se hosté rozjeli, ale stan zůstal.

     „To je dárek pro tebe,“ řekli mladí Nikolajovi.

     A Soňa přišla k Nikolajovi s prosbou, aby jí dovolil spát ve stanu. Nikolaj souhlasil:

     „Samozřejmě, spi, když se ti chce. Je ti snad v pokoji dusno?“

     „V pokoji je dobře,“ odpověděla holčička, „ale všichni lidé spí na své půdě a moje přes noc zůstává osamělá. Na mnohých pozemcích svítí světýlka, ale na mém je tma.“

     „Takže ty chceš, abych ten stan postavil na tvůj pozemek?“

     „Moc chci, strýčku Koljo, aby byl vedle břízky. Pokud budete mít čas, jestli vás to neobtěžuje…“

     Všechny následující noci Soňa spala ve stanu, postaveném u břízy na jejím hektaru.

      Ráno po probuzení šla ihned k vědru s vodou, jež stálo u stanu, nabírala hrníčkem do pusy vodu a pouštěla ji slaboučkým proudem do nastavených dlaní, umývala se.

     Pak vzala album, na jehož stránkách byly vlastnoručně nakreslené obrázky plánu pozemku a prohlížela si je. Potom šla dělat květinové a zeleninové záhonky.

     Nevelká polní lopatka, darovaná ředitelem dětského domova, i když byla ostrá, nešla Soně stejně nijak zapíchnout do půdy na hloubku rýče, dokázala to pouze do poloviny. Avšak záhonky se jí stejně povedly.

     Soused Nikolaj jí nabídl, že ta místa, na která ukáže, přeryje na jejím hektaru strojem, ale Soňa to kategoricky odmítla. A vůbec, chovala se žárlivě ke každému vtrhnutí na teritorium jejího hektaru. Lidé to cítili a snažili se bez jejího vědomí nepřekračovat hranici vymezenou kolíky se šňůrou nataženou mezi nimi. Dokonce soused Nikolaj, když se ráno vzbudil a chtěl pozvat Soňu ke snídani, docházel pouze ke šňůře a odtud oslovoval Soňu.

     Nějaká přímo neobvyklá snaha malinké holčičky být samostatná nebo strach být někomu na obtíž jí nedovolovaly o něco prosit, dokonce i tehdy, když se jí někdo z obyvatel osady snažil nabídnout buď oblečení, bonbóny nebo nářadí, zdvořile děkovala, ale vzít si to kategoricky odmítala.

     Během dvou týdnů strávených na své půdě Soňa přeryla a osázela tři zeleninové záhonky a uprostřed udělala velký květinový.

     Poslední ráno dvoutýdenního Sonina pobytu na její půdě přišel Nikolaj jako obvykle k hranici jejího pozemku, aby ji pozval na snídani. Holčička stála u svého záhonku, na kterém ještě nic nevzešlo, dívala se na něj a aniž by se otočila, odpověděla Nikolaji:

     „Strýčku Koljo, není třeba mě dnes zvát k jídlu, já dnes nechci.“

     Nikolaj vyprávěl, že v hlase děvčátka vycítil nějaké zklamání a těžko potlačovaný pláč. Nezačal zjišťovat, co se stalo. Vrátil se k sobě a začal pozorovat Soňu dalekohledem.

     Holčička chodila po pozemku, dotýkala se rostlin, něco upravovala na záhoncích. Pak přišla ke své břízce, chytila se jí ručkama a její ramínka se zachvívala.

     V poledne za Soňou přijel starý mikrobus z dětského domova. Řidič zastavil u vjezdu na Nikolajovu usedlost a zatroubil.

     Potom Nikolaj vyprávěl:

     „Když jsem se podíval dalekohledem jak sbírala své prosté věcičky, lopatku a hrábě, a jak sklíčeně mířila k nám, když jsem viděl její tvář, nevydržel jsem to, popadl jsem mobilní telefon. Dobře, že se mi ihned povedlo spojit se s ředitelem dětského domova. Řekl jsem mu, že podepíšu jakékoliv papíry, převezmu na sebe zodpovědnost za dítě, vezmu si dovolenou, nepřetržitě budu na pozemku, jen aby se děvčátko mohlo nacházet na svém hektaru do konce prázdnin.

     Ředitel nejdřív začal vysvětlovat, že všechny děti dětského domova mají odjet na léčení a odpočinek do letního tábora u moře. Že se o takovou možnost dlouho snažil a teď, díky sponzorům, jedou. Řekl jsem mu něco jako chlap, ale neurazil se, také mi odpověděl ostře. A ihned dodal: ,dejte telefon řidiči a zítra přijedu sám.‘

     Vyběhl jsem ven, dal jsem řidičovi telefon a sám mu říkám:

     ,Dělej, kamaráde, rychle odjeď.‘

     Řidič odjel a Soňa, jež přišla, se zeptala:

     ,Strýčku Koljo, pro mě tu byl náš autobus? Proč ale odjel?‘

     Rozhovor s ředitelem mě z nějakého důvodu silně rozrušil, zapaluji si, ruce se mi klepou a říkám jí:

     ,Zrovna pro tebe. Přijel jen tak, aby se zeptal, zdali nepotřebuješ nějaké potraviny, anebo ještě něco, řekl jsem mu, že si vystačíme.‘

     Pozorně se na mě podívala, zdálo se, že něco pochopila, tiše řekla:

     ,Děkuji, strýčku Koljo,‘ nejdřív šla a potom rychle běžela na svou půdu.

     Ředitel dětského domova přijel ráno, ale já už jsem na něj čekal. Jenže nešel ke mně, ihned mířil ke stanu. Nestihl jsem mu říci, aby bez pozvání nepřekračoval šňůru. Ale on, chlapík, domyslel se sám, zjevně, aby nenapínal dítě, jen co mu děvčátko vyšlo v ústrety, ihned řekl:

     ,Dobrý den, Soňo, zajel jsem pouze proto, abych se zeptal, odjíždíme k moři a co ty: zůstaneš tady nebo pojedeš s námi?‘

     ,Tady,‘ neřekla, ale vykřikla Soňa.

     ,Myslel jsem si to,‘ odpověděl ředitel, ,proto jsem ti přivezl jako potravinový příděl…‘

     ,Není třeba si dělat starosti a utrácet čas. Já nic nepotřebuji.‘

     ,Není třeba? A co mám, s dovolením, dělat? Na každého svěřence stát poskytuje peníze. A ty se tady vychováváš sama, sama se stravuješ. Jak mám v takové situaci skládat účty ohledně státních peněz. Ne, jen si to laskavě vem. Pojď, Alexejiči, vykládej. Dovol, abychom vešli, Soňo. Možná že nám ukážeš své hospodářství?‘

     Soňa se nějakou dobu dívala na ředitele ve snaze pochopit situaci úplně. Pak viděla, jak řidič mikrobusu vykládá nějaké těžké tašky, a když si byla naprosto jistá, že zůstává na své půdě do konce prázdnin, radostně vykřikla:

     ,O, copak jsem to… Pojďte dál, tady jsou dvířka, provázek tady není. Pojďte na návštěvu. Ukážu vám své hospodářství. Pojďte také, strýčku Koljo.‘

     Přivedla nás ke svému stanu a ihned nabídla, abychom se napili vody z vědra stojícího u stanu:

     ,Tady je voda, mám ji z pramene, je chutná, lepší než z kohoutku. Napijte se, prosím.“

     ,Neodmítnu,“ odpověděl ředitel, nabral si půl hrníčku a s chutí se napil, ,je dobrá.‘

     I já jsem se napil, i řidič a chválili jsme Soninu vodu, k jejímu velkému potěšení. Zřejmě poprvé v životě Soňa vlastnila něco svého. Byť pouze vodu, ale svou a toto své mohla poprvé dávat dospělým. Soňa začínala cítit svou sounáležitost se světem. Pak jsme asi půldruhé hodiny nebo i dvě poslouchali Sonino nadšené vyprávění o tom, co už zasadila a co se chystá zasadit. A ukazovala nám kresby svého rodového statku. Jenom domeček v jejích plánech-kresbách nebyl.

     ,Už musíme jet,“ řekl Soně ředitel, ,ty věci si už vybal sama. Přivezl jsem ti i lampu na baterii. Lze jí svítit do dálky a jestli ji přepneš na denní režim, je při ní možné i číst. A ke čtení teď toho máš hodně. Přivezl jsem ti časopis o zahradní architektuře, knihy o pěstování všeho možného a o lidovém léčitelství.‘

     ,O, opět jsem zapomněla,‘ spráskla ruce Soňa. ,Okamžik.‘

     Odhrnula závěs stanu a uviděli jsme svazky různých bylin, jež visely na natažené šňůře. Sundala několik svazků a podala je řediteli.

     ,Je to vlaštovičník. Taková bylinka. Je to pro Káťu z naší skupiny, potřebuje to uvařit a pít. Je často nemocná. Přečetla jsem si o tom v brožuře, kterou jste mi dal. Nasušila jsem.‘

     ,Děkuji…‘

     Zkrátka, ten ředitel je hodný člověk a má rád děti. Pak jsem s ním mluvil, vyptával se mě na Sonino chování, dával užitečné rady.

     A Soňa takhle strávila celé léto ve stanu na hektaru své půdy. Její záhonek uprostřed pozemku rozkvetl překrásnými květy. Na zeleninových záhoncích vzešly cibulka, ředkvičky a jiné.

     Po večerech, když dny byly kratší, jsme často pozorovali, jak bliká světlo ve stanu pod břízkou. Každý večer Soňa četla knížky o lidovém léčitelství a ve svém albu stále kreslila budoucnost své půdy.

     Když koncem léta pro ni přijel starý mikrobus z dětského domova, pomáhal jsem nakládat Soniny zásoby. A bylo co nakládat. Samotných bylin nasušila kolem dvě stě svazků. Pytel brambor, tři tykve, zkrátka, naložili jsme mikrobus. Zeptal jsem se Soni:

     ,Co plánuješ na příští rok? Mám schovat tvůj stan?‘

     ,Příští prázdniny určitě přijedu. Hned první den přijedu na svou půdu. Jste dobrý soused, strýčku Koljo. Děkuji vám za dobré sousedství!‘

     I ruku mi podala jako dospělá, byla to pevnější ruka. A i samotná Soňa se přes léto nejen opálila, ale i zesílila, stala se sebejistější.

     Příští rok přijela se sazeničkami ovocných stromů, s nějakou sadbou a ihned se dala do práce.

     Lidé naší osady se na schůzce rozhodli, že postaví Soně malinký domeček. A Zina, manželka podnikatele, jenž stavěl největší vilu, trvala na tom, aby nebyl malinký:

     ,Stydím se dívat lidem do očí. Všichni v osadě zakládají domy jako paláce a pouze jedno dítě žije ve stanu. Návštěvy přijíždějí, pomyslí si o nás bůhví co.‘

     Znajíce povahu děvčete, její choulostivý vztah k různým darům, vést s ní jednání ohledně stavby poručili mně.

     Přišel jsem k ní a říkám:

     ,Soňo, lidé v osadě se na schůzi rozhodli postavit ti nevelký domeček, jenom ukaž místo, kde se má postavit.‘

     A ona se mě nějak obezřetně ptá:

     ,Strýčku Koljo, a kolik bude stát nevelký domeček?‘

     Nic netuše jsem odpověděl:

     ,Kolem dvou set tisíc, no, zkrátka dva tisíce z každé rodiny.‘

     ,Dva tisíce? Vždyť je to hodně peněz. Takže lidé koupí svým dětem něčeho méně. Utratí za mě. Strýčku Koljo, moc vás prosím, řekněte lidem, že zatím nepotřebuji domeček. Ještě jsem pro něj nevymyslela ani místo. Prosím vás, strýčku Koljo, vysvětlete, prosím, lidem…‘

     Byla rozrušená a já jsem pochopil proč. Soňa, když dostala svůj hektar, se poprvé v životě pocítila být nezávislá. Nahradil jí rodiče, potřeboval ji a ona jeho. Nějakým vnitřním citem děvčátko pociťovalo, že její půda nechce, aby se jí dotýkal někdo cizí. A nedej Bože, aby jí to po stavbě domečku někdo vytkl, byť dokonce mlčky. Nezávislost pro ni je dražší než vlastní dům.

     Začal jsem všechny přesvědčovat, aby nevnucovali holčičce žádné dárky. Ale brzy došlo k nečekané situaci. Kolem Sonina pozemku běželi kluci od jezera, vepředu na fešáckém kole podnikatelův syn Edík. Stále si z ní dělal legraci, říkal jí špuntík, nehledě na to, že sám byl pouze o tři roky starší.

     ,Hej, špunte,‘ křičel Edík na Soňu, ,stále se zabýváš krajinářským designem, nemáš toho ještě dost? Raději pojď s námi, kouknem se na podívanou.‘

     ,Na jakou podívanou?‘

     „Můj taťka teď bude zapalovat stavební maringotku. Vidíš? Už k nám pro každý případ přijelo i hasičské auto.‘

     ,A proč se má spálit?‘

     ,Proto, aby nekazila vzhled.‘

     ,Ale potom, až shoří, na zemi nebude dlouho nic růst.‘

     ,Pročpak nebude?‘

     ,Protože shoří všechny užitečné žížaly a broučci. Tady u stanu jsem rozdělávala oheň a podívej: na tom místě teď nic nevyrostlo.‘

     ,To je neuvěřitelné jaký jsi, špunte, všímavý. Tak zachraň naše žížaly. Vem si starou maringotku, protože taťka neví, jak se jí zbavit.‘ 

     ,Jakpak si ji mohu vzít, vždyť je těžká?‘

     ,Jak, jak? Jeřábem, samozřejmě. Pozítří k nám přijede jeřáb. Bude se stavět větrník. Zkrátka, buď to vezmeš, anebo za chvíli bude grandiózní oheň.‘

     ,Dobře, Edíku, veznu si vaši maringotku.‘

     ,Tak pojďme.‘

     Dospělí sousedé a mnoho děcek se shromáždili u usedlosti Edíkových rodičů. Hasičská obsluha byla v pohotovosti. A najednou se Edík přibližuje k otci, jenž šel k maringotce s kanistrem benzinu a ke zklamání děcek a radostnému údivu dospělých říká:

     ,Taťko, není třeba spalovat tu maringotku.‘

     ,Co znamená „není třeba“? Pročpak?‘

     ,Protože jsem ji daroval.‘

     ,Komu?‘

     ,Špuntovi.‘

     ,Jakému špuntovi?‘

     ,No Soně z krajního pozemku.‘

     ,A copak, souhlasila? Souhlasila, že to od tebe přijme?‘

     ,Copak mi, taťko, nevěříš, pak se jí zeptej.‘

     Edík vzal za ruku Soňu, jež stála v davu lidí, a přivedl ji k otci:

     ,Řekni, že si vezmeš tuto boudu. Řekni.‘

     ,Souhlasím,‘ tiše odpověděla Soňa.

     Och, nedokázal podnikatel skrýt hrdost na svého syna, jež ho naplňovala. To je neuvěřitelné, od nikoho si nic nevezme a pouze od jeho Edíka se rozhodla přijmout dar vrtošivá Soňa.

     Když se děcka rozešla, zavolal podnikatel celou partu, která prováděla dokončování práce na jeho vile, a říká jejich vedoucímu:

     ,Tak, hoši. Použijte jakékoliv materiály, pracujte dvacet čtyři hodiny denně, platím dvakrát tolik, ale aby za dva dny uvnitř této maringotky byl byt podle evropských standardů. Navenek ať zůstane taková ošoupaná. Ale uvnitř…‘

     Za dva dny na Sonině pozemku vedle břízky, na místě stanu, stála na cihlovém základu ošoupaná stavební maringotka. Odřená, ale připravená stavebníky k natírání, finské barvy a štětce byly uvnitř.

     Soňa ji potom sama natřela – svůj první vlastní domeček v životě, jenž stál na rodné půdě. Tento domeček se příští rok proměnil v pohádkový zámeček. Ovinutý břečťanem a divokým vínem, obklopený květinovými záhonky.

*   *   *

     Uplynulo deset let. Soňa ukončila školu a již rok žila na svém statku. V osadě, tonouce v zeleni a kvetoucích zahradách, se tyčily vily. Ale nejlepší a nejkrásnější byla Sonina usedlost. Když její vrstevníci opouštěli dětský domov, odcházejíce do neznáma, snažíce se dostat alespoň na nějaké učiliště, jen aby byli na internátě, najít alespoň nějakou práci, aby měli na živobytí – Soňa již byla samostatným člověkem. Obyvatelé osady odevzdávali manažerovi nadbytek ovoce a zeleniny. Produkty vypěstované v osadách se skupovaly za dosti vysoké ceny. Exportovaly se do států Evropské unie, do speciálních obchodů, v kterých se prodávaly ekologicky čisté potraviny. Soňa také manažerovi odevzdávala, co vypěstovala na svém statku. I když větší část její produkce byla skupovaná lidmi, kteří, když slyšeli o neobyčejném děvčátku a o jejím zázračném statku, začali přijíždět z města přímo k ní.

     A ještě Soňa sbírala léčivé byliny a pomáhala mnohým lidem dostat se z nemocí.

     Jednou ke svým rodičům, kteří teď nastálo žili na svém statku, přijel Edík. Již tři roky studoval na prestižní americké univerzitě. Měl před sebou složitou lékařskou operaci. Zřejmě zámořská voda a stravování mu působily potíže s játry a ledvinami. A Edík se rozhodl přijet k rodičům na týdenní návštěvu před operací. Zinaida, Edíkova matka, mu navrhla:

     „Synku, co kdybychom zašli za naší místní léčitelkou. Třeba ti pomůže.“

     „Co je to s tebou, matko, v jakém století žijeme? Tam na západě je medicína dávno na nejvyšší úrovní. Co je zapotřebí – vyříznou a vymění. Nedělej si starosti. Nepůjdu k nějakým babkám-zaříkávačkám. Vždyť to je jak v minulém století.“

     „Ale já ti ani nenabízím jít k babkám. Pojď, zajdeme za… Pamatuješ se na malinkou holčičku z dětského domova, která na kraji naší osady k údivu všech sama zvelebovala darovaný hektar půdy?“

     „Jo, ten špunt? Trochu si vzpomínám.“

     „Teď už není špunt, synku, ale velice vážená osoba. Za to, co vypěstuje vlastníma rukama, jsou manažeři připravení platit dvojitou cenu. A pro bylinky, jež sklízí, přijíždějí lidé ze vzdálených míst. Aniž by si dělala nějakou reklamu.“

     „Odkud má špunt takové znalosti?“

     „Vždyť od první třídy každé léto trávila na svém pozemku a přes zimu každodenně četla různé knížky o zahrádkářství a lidovém léčitelství. Dětský rozum je bystrý, dobře všechno vnímá.  Z knih, samozřejmě, načerpala hodně. Ale lidé říkají, že víc toho chápala sama. A ještě se povídá, že rostliny jí rozumí. Povídá si s nimi.“

     „To je ale špunt! Kolikpak peněz bere za léčení?“

     „Občas bere, ale stává se, že někomu pomůže zadarmo. Minulý podzim jsem ji potkala u rybníku. Podívala se mi do očí a říká: ,Teto Zino, nemáte v pořádku bělma očí, vezměte tuto bylinku, udělejte si odvar a pijte, přejde to.‘ A přešlo. Bělma jsem skutečně neměla v pořádku, protože mě bolela játra. Teď už nebolí. Pojďme, synku, zajdeme za ní, možná že i tvým játrům pomůže.“

     „Vždyť mě, matko, trápí nejen játra. Již je určena diagnóza – budou mi odstraňovat ledvinu. A žádné odvary tady nepomohou. Avšak pojďme k ní, jsem zvědavý na její statek. Povídá se, že se podobá ráji.“

*   *   *

     „Ano! Pěkně to tady zařídila,“ nešetřil nadšením Edík, když se s matkou přiblížili k Sonině statku. Zatímco lidé v osadě odevzdávali všechny síly na stavbu vil a kamenných ohrad, ona skutečně tvořila ráj. „Podívej, matko, jaký plot vypěstovala ze zeleně!“

     „Kdybys viděl její zahradu, ještě více bys byl okouzlen. Jenomže ona tam málokoho pouští,“ poznamenala Zina.

     Pootevřela dvířka a nahlas zavolala:

     „Soňo, jestli jsi doma, pojď ven. Soňo, jsi doma?“

     Dveře domečku – bývalé maringotky se otevřely a na schody vyšla dívka. Ladným pohybem přehodila pevný rusý cop na záda. Uviděla Zinaidu v doprovodu syna a na jejích tvářích vzplanul ruměnec. Zapnula vrchní knoflíček na halence, jež obepínala pružná prsa, jemnou, lehkou a zároveň graciózní chůzí mladá kráska sešla po schůdcích a mířila cestičkou ke dvířkům, za nimiž stáli Zinaida a Edík.

     „Dobrý den, teto Zino. Vítejte, Eduarde. Jestli si přejete, vejděte do mého domu nebo zahrady.“

     „Děkujeme za pozvání, s radostí vejdeme,“ odpověděla Zinaida.

     A Edík nic neřekl, dokonce ji ani nepozdravil.

     „Víš, Soňo,“ pokračovala Zinaida cestou k zahradě, „můj syn má problém, čeká ho operace. I když ho budou operovat v Americe, tak stejně, jako matka, cítím nějaký neklid.“

     Soňa se zastavila, otočila se a zeptala se:

     „Copak vás bolí, Eduarde?“

     „Srdce,“ přidušeným hlasem odpověděl Edík.

     „Jak srdce?“ vykřikla Zinaida. „Vždyť jsi říkal játra, ledviny. Takže jsi lhal, uklidňoval jsi mě?“

     „Nelhal jsem. Ale teď, matko, srdce mi tluče, poslouchej, jak tluče,“ vzal matčinu ruku a přitiskl ji ke své hrudi, „slyšíš, za chvíli vyskočí a roztrhá se, jestli nepřemluvíš tuto krásnou dívku, aby se ihned za mě provdala.“

     „To je ale vtipálek,“ zasmála se Zinaida, „málem jsi mě k smrti vylekal.“

     „Nežertuji, matko,“ vážně odpověděl Edík.

     „Jestli nežertuješ,“ pokračovala vesele Zinaida, „tak měl bys vědět, že k Soně již polovina osady posílala starosvaty. Ale všechno bezvýsledně: nechce se vdávat. Tak se zeptej, proč nechce, ale matku do toho  nezatahuj.“

     „Soňo, proč jste se za nikoho neprovdala?“

     „Proto,“ tiše odpověděla Soňa, „protože jsem čekala, na tebe, Edíku.“

     „To jsou vtipálkové, proč se vysmíváte matce?“

     „Požehnej nám, matko, ihned, já nežertuji,“ odhodlaně řekl Edík a vzal Soňu za ruku.

     „Já také nežertuji, teto Zino,“ vážně pronesla Soňa.

     „Nežertujete… Takže i ty, Soňo… Nežertuješ… Jestli nežertuješ, proč mi říkáš teto, a ne mámo?“

     „Dobře. Budu vám říkat maminko,“ chvějícím se hlasem odpověděla Soňa, a udělavši krok k Zinaidě, nejistě se zastavila.

     Zina nebyla schopná ihned pochopit, co se stalo – je to šprým, žert? Vážně se zadívala jednou na Soninu tvář, podruhé na synovu, a opět… V nějakém okamžiku pochopila vážnost záměru mladých lidí, vrhla se směrem k Soně, objala ji a začala plakat:

     „Soňo, Soněčko, dceruško, pochopila jsem, že to myslíte vážně.“

    Chvěla se také Sonina ramena, přitiskla se k Zinaidě a opakovala:

     „Ano, maminko, vážně. Ano, velice vážně.“

     Pak se mladí vzali za ruce a pomalu, aniž by si někoho kolem všímali, šli ulicí osady ke statku Edíkovy rodiny. Vepředu šla Zinaida. Smála se a zároveň plakala, přibíhala ke každému, koho potkali, a neustále brebentila:

     „Přišli jsme… A oni: raz dva – a zamilovali se do sebe… A já jsem: raz dva – a požehnala jsem jim… Ze začátku jsem si myslela, že je to žert. Ale oni se ihned zamilovali. A já jim říkám… A oni mně: svatbu, maminko, dnes. Dobří lidé, jak je to možné? Je třeba se připravit, je třeba oficiálně. Vždyť takhle to nejde.“

     Když její manžel-podnikatel, Edíkův otec, jenž vyšel naproti, uslyšel přibližně stejně zmatené vyprávění, podíval se na mladé a řekl:

     „Ty, Zino, jako vždy brebentíš. A co to znamená, že nejde udělat svatbu dnes? Vždyť se podívej na tyto mladé. Ne že nejde udělat svatbu dnes, bude hned teď.“

     Edík přistoupil k otci a objal ho:

     „Díky, táto.“

     „Proč… Děkovat… Proč se objímat. Je třeba křičet: „Pusu!‘“

     „Pusu! Pusu!“ zakřičeli lidé, kteří se shromáždili kolem.

     Edík a Soňa se před obyvateli osady poprvé políbili. Na svatbu se sešli všichni, kdo v té době byli doma. Improvizovaný stůl na svěžím vzduchu prostírali také společně. Svatba „nehlučela“, jak to chodí na ruských hodech, ale zpívala do pozdní noci.

     Nehledě na přemlouvání rodičů, mladí se neubytovali ve vile, podobající se paláci, ale v nevelkém Sonině domku.

    „Pochop, otče,“ říkal Edík, „postavili jsme tady na polovině hektaru palác s různými přístavbami. Ale takovou krásu, jako je na Sonině statku, a vzduch nemáme. Polovinu z toho je třeba rozbourat.“

     Podnikatel pak celý týden pil. Ale k údivu všech obyvatel začal rozbourávat přístavby. A doprovázel to slovy:

     „Postavili to tady z hlouposti, vnuci se nebudou chtít ubytovat v takových katakombách.“

*   *   *

     Šťastný život Soni a Edíka…

     Stop! Tohle už jsem začal vyprávět o budoucnu. A ono určitě bude překrásné. A co současnost?..

     V současném městě Charkově je hezký dětský domov. A žije v něm holčička Soňa. Již šla do třetí třídy, ale vlastní hektar půdy nemá, stejně jako ho nemá Táňa, Serjoža, Káťa… a ostatní statisíce dětí z dětských domovů. Ukrajinská Rada ještě nepředložila na pořad otázku: zda dávat k doživotnímu užívání obyvatelům svého státu, včetně dětí-sirotků, po hektaru půdy, na které by založili rodové statky. I běloruská Duma nepředložila, ani ruská…

     Odpustí jim to děti? Dokáží odpustit dnešní poslanci sami sobě?..

Lidský osud ... Mnozí si myslí, že je vytvářen někým shůry. Ale ten někdo jednoduše dává každému člověku k dispozici nejslnější vesmírnou energii, která je schopna vytvářet osud svého majitele a tvořit nové galaxie. Tato energie se jmenuje - ,,lidská mysl." Anastasie