Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prvopočátek ŽIVOTA

2. 8. 2009

WWWWWWWWWWWWWWWWWW

 Obrazek

EGYPT

Hlasy, hlasy ve vesmíru !

Nutí a prosí, žádají a volají, aby se

vyprostily ze skličující viny, nebo

aby osvětlujíce stavěly cesty, které

přivedou lidstvo k Pravdě !

 

,,Prvopočátek života"

Obrazek

Kdysi táhly mlhy nad probouzející se půdou země, nad vodami velikého proudu, jenž své světlezelené vlny vléval do moře, a který je dnes nazýván Nil. Teple a sálavě vystupovala pára ze země. Bažiny rozprostíraly se kolem a hlubokým kalem prosakovaly malé stružky vod, zvířata se líně převalovala na teplých březích. Země byla jako žhavá pec.

Tetelivě ztrácel se žár ve výšinách, kde se shlukovala mlha.

Ptáci jiného druhu, než jaké lidé dnes znají, přechodného druhu mezi vodními zvířaty a zvířaty žijícími na zemi, ryli v kalu hledajíce potravu. Měli proto vysoké nohy a velmi dlouhé, často zakřivené zobáky, kterými nabodávali ryby jako mečem. Plazivé zvířectvo zde bylo početné. Patřili sem i krokodýli, kteří vystrkovali své zubaté pancéřové hřbety z mělkých vod a namáhavě se vlekli kupředu. Někteří z nich měli ještě létací blány, které však již nedovedli používat. Hrozivě zasvítily jejich strnulé oči, kdykoliv se otevřely.

Bylo ještě tak ticho na světě. Shůry nořily se dolů oživující bytosti Světla a radovaly se z klíčícího rozkvětu v přírodě. Byl to čas, kdy duchovní zárodek vstoupil do nejvýše vyvinutého těla zvířecího.

Zlatý sluneční kotouč zářivě vystupoval z růžového třpytu na pokraji daleké písčité úrovně, kde se zdálo, že se nebe v jemném oblouku dotýká písečného moře. Zlaté a veliké vystupovalo životodárné slunce vzhůru, obdarovávajíc matku přírodu, a vzduch přijímal do sebe znění jeho zářících jisker. Jeho ostré sežehující paprsky přitahovaly z bezpočetných vodních proudů země kapku po kapce do výše. Při tom shromažďovaly se výpary, které pak jako náhlé přívaly deště padaly opět dolů.

Obrazek

Země se vždy dosyta napila a na březích řek vyrůstaly měkké a šťavnaté traviny, které okrašlovaly zem. Zvířata z hor, která se k večeru ve stádech přibližovala k řece, osvěžovala se ráda šťavnatými travinami z nížin, a proto časem stáhla se dolů do zelených úrovní.

Tak také i první lidé žili jako zvířata v malých skupinkách ve skalnatých končinách, kde nalézali ochranu před žhnoucími paprsky slunce a ve výše položených jeskyních útočiště před velikými záplavami. Brzy naučili se podřizovati se rytmu slunce a přizpůsobovat vrtkavé síle vodního živlu, který jim mohl přinášeti lásku a dobrodiní, ale také zničení a nouzi.

Jak byli čistí tito tvorové Nejvyššího !

Žili jako krásná, vysoce vyvinutá zvířata, radostně a bezelstně v rytmu svatých zákonů, nevědomě se v nich zachvívajíce. A jako síť křišťálově jasných stříbrných nitek připojovala se tehdy bytost k bytosti, úroveň k úrovni. Radostně čerpajíce, podávali si zlatá vědra ze zdroje života od stupně ke stupni, od místa k místu a každý se napil a dal vděčně dále, blažen nad milostí hojnosti.

Příroda byla pračlověku matkou a otcem, přítelem a bratrem. Nacházeli v ní nejvyšší sílu, před níž se dobrovolně skláněli.

Člověk vznikl z vody a ducha. Toto rčení pochází ještě ze starých moudrostí Egypťanů. Jeho zachvívání bylo čisté jako vlny na vodě, jeho otevřená jasnost a prostá mysl usilovala ve vřelém, radostném díku vzhůru.

A přišel čas, kdy v lidech zaplála planoucí světla, vyrostl v nich cit zbožnosti a touha po Světle; jejich duch se probudil!

Vysoko vztyčené postavy pozvedaly své ruce vstříc slunci.

Tu nastal okamžik v působení Boží Vůle, který měl přinésti lidským dětem pomoc, vedení a oporu pro celou věčnost, aby ti, kteří byli Božskému na světy vzdáleni, mohli se přesto zachvívati v Jeho Světle a vyvinuli se tak ke spolupomáhajícím tvorům Nejvyššího. Měli dozrávati v pány země, kteří by její bytosti milovali a prospívali jim ve smyslu Světla pro jejich i své vlastní blaho.

Všechno ve Stvoření bylo zralé pro tento okamžik. Sféry hučely, ve Světle žhnulo to bíle jako v otevřené bráně.

Světlé proudy táhly se dolů jako stupně od sféry k sféře. Z oslepujícího klína Boží lásky uvolnila se jedna z jeho nejvyšších sil, aby přinesla do Stvoření Světlo.

S hukotem uzavřela se opět brána za světlým poslem a po cestě Pánem připravené klesala síla osvícení dolů.

Světelný plamenný sloup z první sféry Božsky bytostného kruhu přijal schopnost vzít na sebe formu. Úchvatná krása, neposkvrněnost a čistota odívaly nositele Světla silou Boží Vůle.

Ve Stvoření stál nyní Lucifer, nositel Božského světla, aby osvítil pozemský rozum.

Lidská mysl nikdy nepochopí, co vládnoucí, vědoucí Vůle Boží moudře stvořila.

A síla Světla zvěstovala. Od sféry ke sféře rozléhal se s hukotem mocný hlas:

„Světlo vědění, vyjdi ven, působ ve smyslu Pravdy jako nositel plamene!“

Tóny zaznívaly od kruhu ke kruhu, od stupně ke stupni, z jednoho světelného proudu ke druhému, od hvězdy k hvězdě. A tím započala nová převratná doba vývoje ve Stvoření.

Jsou vůbec lidská slova, která by vylíčila toto veliké dění? - „Svatý“ jest to jediné, ale i to je lidmi zkřiveno, zašlapáno do prachu jako všechno, co Bůh lidem daroval!

A z této svatosti tryskal plamenný sloup, osvětlující, posilující a oživující, aby tak probudil nástroj pozemského přijímání silou Božské lásky.

Všechno, co proudí z Boha, je-li čistě přijímáno a čistě předáváno dále, může jen podporovat, pozvedávat a očišťovat. - Stará moudrost zaznamenala i tento zákon, jako ten o „vodě a duchu“, ale jak omezeným stal se mezitím člověk !

V lidech měl započít nový vývoj. V lidech, kteří čistě usilovali vzhůru, přibližujíce se Světlu s úctyplnou bázní, zatím co se jejich těla napřimovala a jejich ruce natahovaly, aby zachytily jemné duchovní proudy, které měly probudit v nich jako příjemcích duchovního semene vědomí zodpovědnosti. Měli se státi moudrými a měli v pozemském světě pečovat o dary nebes, využívat je a podporovat. Již se neměli jako dosud jen nevědomě zachvívat ve stejnoměrném působení Božích zákonů.

A tak nesl anděl Boží, Lucifer, planouc svoje světlo dolů do Stvoření. Jeho živoucí světlo se podle zákona rozšiřovalo dále od jedné úrovně Stvoření ke druhé. Byl určen lidem jako vůdce, osvětlovatel a pomocník, který měl tvořivě působit a čerpat při tom ze síly Boha Otce.

Mnoho bylo o něm vypravováno, ale vždy jen jako o odpadlíku, o rouhači, o padlém, nikdy však jako o Světlem proniknutém duchu, jímž byl, když se odloučil z Božsky bytostné části, aby Stvoření sloužil jako jeho podporovatel.

Jen nejčistší mohlo prouditi z těchto výšin. Tak působil Lucifer zářivě, podoben velikému světlu a jeho lesk, světlo i hojnost síly zastiňovaly slunce, takže se všechno dosavadní jevilo mdlé a malé. Mocný a nový tep, naplněný svatým ohněm, prochvíval Stvoření a nově oživoval duchy všech sfér.

Až do hlubin hmotnosti, která se rovněž podílela na nádherné výstavbě života, pulsoval životní proud nositele světla, který probouzel a posiloval všechny bytosti, zvláště však člověka.

Obrazek

A člověk změnil se i zevně. Jeho vzpřímené držení a tvar lebky odlišovaly jej zřetelně od zvířete. Den ode dne byl krásnější, podobal se vždy více praobrazu, který láska Otcova vytvořila ke svému podobenství.

Svaté působení naplnilo svět, věru, svatý byl tento čas !

Pod vládou slunce, obklopeného svatým počtem z něj zrozených zářících těles, započala doba vzrůstu, úrodnosti, krásy a hojnosti, jaké země dosud nikdy neviděla. Byl to rajský život.

Lidský duch vzrostl k plápolajícímu plameni, který vděčně šlehal vzhůru v rostoucím a probouzejícím se jásavém poznání. A zbystřil se také rozum. Hojnost úkolů poskytovala příležitost trvale jej cvičit a využívat.

Lidé naučili se rozdělovat a používat to, co jim příroda poskytovala. V dobrém smyslu učinili všechno užitečným a z jejich neustálého pohybu vyrůstal úspěch a bohatství.

Za své vůdce zvolili si nejmoudřejší z nejstarších, ty, kteří poznali zákony života a dovedli je využívat. A tak zvolna vznikaly malé obce.

Lidé byli dosud obyvateli hor a jeskyň. Avšak když pozorovali, jak se údolí řek bujně rozvíjí, jak se nekonečné písečné pouště pokrývají zelení a rostlinami všeho druhu až daleko k veliké vodě v dálce, tu sestoupili do mírnějších oblastí a usadili se na březích mocného proudu, který protékal zelenou úrodnou zemí.

Nyní netrvalo již dlouho, kdy jeden z jejich moudrých vůdců, jehož nazývali osvíceným od Nositele Světla, je naučil, jak učiniti vodu velikého proudu užitečnou. Stavěli ze stromů plovoucí mosty a přizpůsobovali je té formě, kterou jim voda nesmlouvavě vnutila. Pracovali s otevřenými smysly pod vedením a podle vůle Osvíceného a všechno spělo k radostnému výsledku. Děkovali Nositeli Světla, skláněli se před ním a modlili se k němu ve světle slunce.

Chytře a zručně budovali stavby, které zahrazovaly vodu. Využívali sílu vody a slunce, a tím se jejich um stále více rozvíjel. Plni vděčnosti snažili se sloužiti Světlu! Jemu ke cti stavěli nádherné síně, jež radostně zdobili zlatem a třpytnými kameny, které nalezli při svých pozemních pracích v písčité oblasti ležící před pásmem pahorků. Jejich obdivuhodné štíhlé, dřevěné sloupy zdobily vyřezávané listy.

Tak se země slunce radovala z požehnané doby, kdy lidé usilovali k výšinám. Stejně jako vzkvétaly a prospívaly rostliny, tak vedlo se i všem tvorům. Člověk byl obdarován i tím, aby svými vlivy, kterými pravidelně zasahoval do přírody a jež byly v těsné souvislosti s působením hvězd, podřizoval své vůli nejen žár, ale i nadbytek vláhy.

Obrazek

Lidé se nemuseli příliš namáhat, aby uspokojili své denní potřeby. Jejich práce spočívala pouze v moudrém rozdělování hojnosti, kterou jim dobrota Světla darovala. Dokud moudře vládli, dokud se nic nepromrhalo a nic nezničilo, dokud o všechno živoucí s láskou pečovali a nezneužívali pomoci bytostných sil, dotud spočívala hojnost, požehnání a radost na všem, co konali.

 Petr Cibulka

 WWWWWWWWWWWWWWWWWWWW