EXCALIBUR - meč a Tajemství VĚZNĚ se železnou maskou
EEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
,,EXCALIBUR“- meč
,,Excalibur – jméno prý znamená kalená ocel a pochází z latiny. Byl to technicky i umělecky dokonale provedený meč. Kdo jej dokázal vytáhnout z kamene, v němž vězel, stál se králem Británie."
,,Excalibur prý dala králi Artušovi víla z jezera jménem Vivien, která mohla být kněžkou, šamanskou či divoženkou, příslušníci dávného lidu. Tím, že král ženu přesvědčil, aby mu vydala jedno z nejtajemnějších kouzel, dokázal své diplomatické dovednosti a schopnost získat si respekt všeho svého lidu.“
,,Jedna z teorií praví, že aby se kováři, kteří vytvořili EXCALIBUR, vyhnuli nutnosti ubližovat Zemi, použili velice vzácného meteorického železa. V době kdy většina zbraní byla vytvořena z bronzu, byl železný meč vzácnosti hodnou krále. Pak by meč přecházel z vládce na vládce. Meč hlídaly kněžky či šamanky, víly z jezera, možná obyvatelky z ostrova, než opět nastal čas předat meč znovu právoplatnému vládci Británie.“
Spirit
EEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
,,Tajemství vězně se železnou maskou"
Je 14. července 1789 a revoltující Pařížané berou útokem Bastilu. Po třech hodinách je tato obávaná pevnost, a zároveň žalář, dobyta. Povstalci předpokládají, že zde naleznou spoustu trpících vězňů přikovaných řetězy ke stěnám kobek. Ke své lítosti však osvobozují pouze
sedm trestanců, kteří zde žili v relativním pohodlí, a co horšího, žádný z nich se nedá označit za politického vězně. A tak alespoň vznikne pověst, že Pařížané v Bastile nalezli kostru tajemného vězně se železnou maskou.
Ve skutečnosti nikdo nic takového v legendárním žaláři nenašel, protože dotyčný byl řádně pohřben. Dokládá to i slavný filozof Voltaire, který sám v Bastile od května 1717 do dubna 1718 nuceně pobýval. A právě Voltaire dávno před proslulým romanopiscem Alexandrem Dumasem starším upozornil na příběh vězně se železnou maskou. V roce 1738 napsal svému příteli abbé Duboisovi, tajemníkovi Francouzské akademie věd: „O aféře muže se železnou maskou, který zemřel v Bastile, mám dostatek informací. Mluvil jsem s lidmi, kteří mu sloužili.“
O čem dějepisci nemají tušení
Voltaire se o záhadou obestřeném vězni zmiňuje ve svém díle Století Ludvíka XIV. V souvislosti se smrtí prvního ministra kardinála Julese Mazarina v březnu 1661 uvádí: „Pár měsíců po smrti tohoto ministra došlo k události, jež nemá obdoby a o níž, což je ještě podivnější, nemá žádný dějepisec ani tušení. Mladý, neobvykle vysoký vězeň nesmírně přitažlivého a vznešeného zevnějšku byl v nejvyšší tajnosti dopraven do pevnosti na ostrově Sainte-Marguerite poblíž Cannes. Během cesty měl tento vězeň na obličeji masku s ocelovými pružinami, které mu dovolovaly jíst, a podle rozkazu měl být zabit, kdyby se pokusil si ji sundat. Na ostrově zůstal do roku 1690, kdy se stal spolehlivý důstojník Saint-Mars, bývalý guvernér Pignerolu (dnes město Pinerolo v severní Itálii – pozn. red.), novým guvernérem Bastily a přijel na Sainte-Marguerite, aby vězně, stále v masce, převezl do Bastily. Neznámý vězeň zemřel v roce 1703 a byl v noci pohřben u farního kostela Saint – Paul. Dvojnásob udivující je, že když ho vezli na Sainte-Marguerite, nebyl v Evropě postrádán žádný urozený muž.“
Navždy ukrytá tvář
Kdo byl tento vězeň a proč musela být jeho tvář zakryta? Sám Voltaire leccos naznačil ve svých Otázkách k encyklopedii, když o Železné masce tentokrát uvádí: „Je zřejmé, že pokud mu nedovolili procházet se po nádvoří Bastily ani mluvit s lékařem bez masky, bylo to ze strachu, aby v jeho obličeji někdo nerozpoznal nápadně známé rysy… Pokud jde o jeho věk, sám řekl několik dní před smrtí lékárníkovi z Bastily, že je mu asi šedesát let.“
To už představuje jisté vodítko. Kdybychom chtěli pátrat po totožnosti vězně se železnou maskou, stačilo by odečíst 60 od roku úmrtí 1703 a došli bychom k jeho pravděpodobnému roku narození, tedy k roku 1643. Dalším vodítkem je jistě také fakt, že tvář dotyčného musela zakrývat železná masa, kterou prý si ani při jídle nesměl sundat a nikdo nesměl pohlédnout do jeho tváře.
Proč takové přísné opatření? Zřejmě proto, aby zůstala zachována vězňova anonymita, byť právě s maskou na sebe neznámý vězeň přitahoval pozornost. Klíčem k odpovědi byl jistě vězňův obličej, který musel představovat nějaké strašné tajemství. Takové tajemství, jež by mohlo ohrozit ty, kteří ho do žaláře vsadili.
Byl podobný králi?
Každého jistě napadne, že to musel být obličej velmi známý, protože jinak by veškerá velmi náročná opatření ztrácela smysl. Tak známý, že by ve svém okolí vyvolával daleko větší pozornost, než když ho měl zakrytý maskou. Přitom v tehdejší Francii znalo i obličeje předních hodnostářů jen jejich nejbližší okolí. Pokud se z nějakých důvodů ocitl někdo z nich v žaláři, splynul s ostatními vězni a stačilo jen změnit jeho jméno a jeho tvář nikoho nepřekvapila.
Jediným opravdu všeobecně známým obličejem ve Francii byl tehdy obličej krále, jehož profil byl vyražen na všech mincích. Vězeň zřejmě musel být panovníkovi natolik podobný, že by ho každý při jeho spatření mohl za krále považovat. Mohla to být podobnost čistě náhodná, nebo vyplývající z jejich blízké příbuznosti. Vězeň mohl být dokonce dvojčetem vládnoucího Ludvíka XIV.
S tímto šokujícím odhalením přišel měsíc po dobytí Bastily německý novinář žijící v Paříži Frederik Melchior Grimm, od něhož tento poznatek převzal i Alexandr Dumas. Právě on ve svém románu Vikomt de Bragelonne, třetím volném pokračování Tří mušketýrů, poprvé vydaném v roce 1850, použil motiv královských dvojčat, z nichž jedno je odsouzeno do temného žaláře a musí nosit železnou masku, aby neohrozilo samovládu toho druhého. V takové podobě se pak legenda o Železné masce rozletěla do světa a nakonec se dočkala i četných filmových ztvárnění.
Ztotožňování Železné masky s dvojčetem Ludvíka XIV. je však více než problematické. Všechny popisy tajemného vězně totiž zdůrazňují jeho vysokou postavu. Už Voltaire přece Železnou masku líčí jako „neobvykle vysokého“ muže. Ale jsou tu i jiná a bezprostřední
svědectví. Například benátský vyslanec Alois Grimani o vězni napsal, že byl „vysoké postavy a majestátního vzezření“.
Oproti tomu Ludvík XIV. měřil pouze 155 centimetrů, byl tedy doslova prcek. Náležitě královské vzezření doháněl botami s deseticentimetrovými podpatky a parukou, která mu přidala dalších 15 centimetrů. Protože, jak známo, mezi identickými dvojčaty nebývají přílišné výškové rozdíly, je krajně nepravděpodobné, že by nadprůměrně vysoký tajemný vězeň mohl být královým bratrem. Leda by také nosil podpatky a paruku. Ale to se u vězňů nedá předpokládat.
Syn kardinála a královny?
Snad právě tyto důvody podnítily vznik další hypotézy, podle níž byl Železná maska sice královým bratrem, ale nevlastním. Francouzská královna Anna Rakouská byla totiž rozčarována nezájmem homosexuálního Ludvíka XIII. o svou osobu. Aby zjistila, zda je opravdu plodná, měla tajný poměr s kardinálem Mazarinem, z něhož se narodil chlapec. Dítě pak svěřila jeho otci a zaranžovala situaci, kdy král byl okolnostmi donucen přespat v její ložnici v Louvru. Právě této noci byl pak počat Ludvík XIV.
Když dospěl, dozvěděl se, že má nevlastního staršího bratra. Aby předešel skandálu a veřejného ostouzení své matky, dal ho uvěznit a pro jistotu přikázal, že musí mít stále zakrytý obličej.
Potomek vévody z Buckinghamu?
Tahle krásně romantická teorie má však závažnou vadu na kráse. Jestliže byl Železná maska starší než Ludvík XIV., musel se narodit před rokem 1638. Jenže tehdy byl ještě prvním ministrem kardinál Richelieu, zapřisáhlý nepřítel královny, a těžko můžeme předpokládat, že by jí pomáhal utajit narození nemanželského dítěte. Mazarin se stal prvním ministrem až o čtyři roky později.
Právě z těchto důvodů bývá za Železnou masku pokládán spíše nemanželský syn Anny Rakouské a jejího anglického ctitele vévody Buckinghama. Protože však jejich bezprostřední kontakt se omezil na poslední týden v květnu a první týden v červnu roku 1625, musel by se jejich potomek narodit někdy začátkem března 1626. Vzhledem k tomu, že královna byla tehdy držena v jakémsi domácím vězení a nemohla absolutně nic utajit, je něco takového krajně nepravděpodobné.
Proto budeme muset opustit značně tenký led úvah o tom, že Železná maska a Ludvík XIV. byli bratři, ať vlastní nebo nevlastní. Ale který vězeň by pak musel skrývat svou tvář?
Pomsta závistivého krále
Se Železnou maskou bývá ztotožňován také francouzský ministr financí Nicolas Fouquet. Do své funkce se dostal ještě v době nezletilosti krále Ludvíka XIV., kdy za panovníka vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská spolu s prvním ministrem kardinálem Mazarinem. Fouqet byl nadaný finančník, který s podivuhodnou snadností dokázal hromadit bohatství.
V srpnu 1661 se dopustil té nepředloženosti, že pozval tehdy třiadvacetiletého krále a na šest tisíc dalších hostů na slavnost při otevření svého nového zámku ve Vaux – le – Vicomte.
Mladý panovník se nestačil divit, když spatřil sály obložené zlatem a mramorem a ozářené nádhernými skleněnými lustry, plné vzácných obrazů, soch a goblénů.
K pohoštění hostů bylo připraveno na sto stolů, kde se podávaly vybrané pokrmy na stříbře a na králově stole dokonce na zlatě.
Zatímco venku v nádherném parku plném vzácných stromů, osvětlených fontán a vodotrysků byl připraven ohňostroj, divadelní představení a turnaj v tanci.
Mladý panovník byl takovým přepychem svého ministra uražen, ponížen a trápil se nebetyčnou závistí. Ještě téhož roku dal Fuqueta zatknout kapitánem královských mušketýrů d‘Artagnanem, postavou dobře známou čtenářům Dumasových Tří mušketýrů.
Ministr financí putoval do žaláře a pak před soud. Po třech letech byl odsouzen za zpronevěru státních financí, a aby toho nebylo málo, tak také za údajné spiknutí na doživotí. Jeho majetek samozřejmě propadl králi a ten si z toho, co získal ve Vaux, zbudoval své slavné sídlo ve Versailles.
Záhada ztracené rakve
Bývalého ministra jako vězně měl na starosti d‘Artagnanův zástupce Saint-Mars, který ho po odsouzení doprovázel do věznice v severoitalském Pignerolu. Tady pak měl v roce 1680 Fouquet zemřít na mrtvici a jeho tělo bylo prý předáno rodině k pohřbení. V pohřební matrice kostela Navštívení Panny Marie v rue Saint-Antoine v Paříži bylo také zapsáno, že „23. března 1681 byl v našem kostele, v kapli svatého Františka Saleského, pohřben pan Nicolas Fouquet, jenž zastával všechny hodnosti u smírčího soudu, působil jako člen parlamentu, zpravodaj státní rady, generální zásobovatel, vrchní intendant financí a státní ministr.“
Jenže v roce 1836 vyšlo najevo, že citovaný zápis byl zfalšován. V rodinné hrobce Fouquetů chyběla rakev Nicolase Fouqueta, zato se zde zcela nepochopitelně nacházela rakev s tělem bývalého arcibiskupa z Bourges, který nebyl s rodinou nijak spřízněn.
Tyto okolnosti samozřejmě nahrávají tvrzení, že bývalý ministr nezemřel v roce 1680, ale žil dále jako vězeň se železnou maskou. Saint – Mars ho nejdříve odvezl na ostrov Sainte-Marguerite a nakonec do Bastily, kde Fouquet doopravdy zemřel.
Jan Bauer
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
