Rudolf Steiner a Mystika na úsvitu novodobého duchovního života
YYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYY
,,RUDOLF STEINER a Mystika na úsvitu novodobého duchovního života"
,,Přírodovědné myšlení a jistá forma mystiky se dotýká posledních potomků jistého způsobu myšlení a zkoumání světa, který je ve svých podrobnostech současnému vědomí cizí. Jen s duševní náladou, která žila v tomto přístupu v poznávání, se setkáváme i v současnosti u někteých hloubavých povah. Způsob nazírání na přírodu, se kterým byla tato duševní nálada spjata před nástupem tohoto věku, bezmála vymizel."
,,V podstatě zůstává hloubavým lidem ona duševní nálada. Pro tu pak hledají impuls duše samé, zatímco dříve tato nálada v duši procitala, ve chvílich, kdy duše pozorovala přírodu. Mohlo by se zdát, jakoby současné poznání přírody z pozice své pravdy neukazovalo žádnou cestu, jež by mohlo duši naladit tak, aby v mystickém zření nalézala světlo ducha. Chci poukázat na to, že i současná přírodověda je schopna mystického prohloubení. Proto je potřeba načerpat síly směrující do duchovního světa."
,,Mystika je velmi důležitou životní otázkou - jsou to ideje obsaženy ve FILOSOFII SVOBODY ! Nestačí být jen skálopevně přesvědčen o jejich myšlenkové pravdivosti, ale je k tomu potřeba též niterné zacházení s těmito idejemi, k jakému lze dospět až po mnoha létech života."
,,Kdo podobně jako já chodívá vlastními cestami, musí vytrpět mnohá nedorozumění. Může je ale v zásadě snášet snadno. Takováto nedorozumění jsou mu většinou samozřejmá, uvědomí-li si myšlenky a přístup svých pozorovatelů. Mé posudky se mi zdají být vhodné jako symptomatické poukazy na skutečnosti, jež se dnes jako těžké překážky staví do cesty každému autorovi, který se zabývá otázkami vyššího poznání. Musím jít svou cestou a tak jsem tedy na psal o Mystice. Člověk může být věrným vyznavačem přírodovědného pohledu na svět a vyhledávat cesty za duší, vedené správně chápanou mystikou. Já říkám : ,,JEN TEN, KDO POZNÁVÁ DUCHA VE SMYSLU PRAVÉ MYSTIKY, MŮŽE PLNĚ POROZUMĚT SKUTEČNOSTEM PŘÍRODY. PRAVOU MYSTIKU NESMÍME ZAMĚŇOVAT S - MYSTICISMEM - POMATENÝCH HLAV."
,,Jsou kouzelné průpovědi, které po staletí duchovních dějin působí vždy novým způsobem. V Řecku považovali jednu takovou průpověď za výrok Apollónův. Je to ,,POZNEJ SEBE SAMA." Zdá se, jako by v sobě takové věty skrývaly nekonečný život. Narazíme na ně, putujeme-li po nejrůznějších cestách duchovního života. Čím dále pokročíme, čím více pronikneme do poznání věcí, tím hlubším se jeví smysl těchto průpovědí. V mnohých chvílích našeho hloubání a přemýšlení zasvitnou jako blesk, rozjasňujíce celý náš vnitřní život. V takových okamžicích v nás ožívá cosi jako pocit, že vnímáme tep vývoje lidstva. Jak jen se cítíme blízko osobnostem minulosti, když se nás u některého z jejich výroků zmocní dojem, že nám zjevují, jak samy mívaly takové okamžiky ! Cítíme se pak, jako bychom s těmito osobnostmi navázali důvěrný vztah. Do důvěrných vztahů se dostáváme když čteme slova mystiků."
,,U starých mudrcú čítáme toto užitečné přísloví - POZNEJ SEBE SAMA - ať už je v pravdě použito na mravy světské, jako : POZORUJ SEBE SAMA, CO JSI, BÁDEJ VE SVÉ HRUDI, SUĎ SEBE SAMA, A DRUHÉ NEKÁREJ !"
,,POZNEJ SEBE SAMA" - to je přirozené a nadpřirozené poznání celého člověka, tedy nejenže člověk pozoruje sebe sama a tím se upomíná, jak by se měl chovat dle mravů před lidmi, nýbrž že poznává i svou přirozenost, vnitřní i vnější, v duchu i v přírodě, odkud přichází, z čeho jest stvořen, k čemu jest určen."
,,Společným těmto mystikům je silný cit pro ono slunce, které vychází v sebepoznání člověka a které osvěcuje též věci zcela jiné, než jen nahodilou osobu pozorovatele. Uvědoměním Spinozy v éterné výšině čisté myšlenky bylo - že ,,LIDSKÁ DUŠE MÁ DOSTATEČNÉ POZNÁNÍ O VĚČNÉ A NEKONEČNÉ BYTOSTI BOŽÍ" - to v nich žilo jako bezprostření pocit a sebepoznání jim bylo stezkou k této věčné a nekonečné bytosti. Bylo jim jasné, že sebepoznání ve své pravé podobě obohacuje člověka novým smyslem, jenž mu otevírá svět, který se ke světu dosažitelnému bez onoho smyslu má jako svět tělesně vidomého ke světu slepce."
,,Při sebepoznání stojíme uvnitř předmětu, a že každý jiný předmět vidíme přistupovat k nám hotový a uzavřený, zatímco v našem nitru vidíme to, co pozorujeme, samo působit jako činné a tvůrčí. Správně pochopeno se však může stát vyšším světlem, jež nově osvěcuje všechno ostatní poznání. Nepociťujeme-li dosah sebepoznání, pak je všechno naše vědění ve vyšším smyslu slepé."
,,K filosofování patří samostatnost, a tu si může dát jen člověk sám. Světlo, jež při mém probuzení padá na mne samotného, padá také na to, co jsem si z věci světa osvojil. Září ve mě světlo a osvěcuje mě, a se mnou všechno, co ze světa poznávám. Cokoli poznávám, zůstalo by slepým věděním, nebýt ozářeno tímto světlem. Poznání bylo ve mě probuzeno k vyššímu bytí, aby byl ve mě svět tím, čím se má stát."
,,Pozvedám tak vědění a poznání na vyšší stupeň, na němž je všem věcem propůjčen nový lesk. Proto přijímám duchovní obsah věcí k vyššímu bytí např. Venku stojí strom a já ho pojímám do svého ducha. Co jsem takto pojal, to osvětluji svým vnitřním světlem. Strom se ve mě stává něčím víc, než je strom vně mne. Co z něho vstoupilo bránou smyslů, je nyní zařazeno do duchovních souvislostí. Je ve mě ideální protějšek stromu. Ten vypovídá o stromě nesmírně mnoho, co mi strom venku sdělit nemůže. Teprve ze mne stromu zasvitne, co sám je. Stává se článkem celého duchovního světa, který ve mě žije a tak se začleňuje do systému celé živé přírody."
,,Vnitřní smysl vidí pouze ducha. Vidí totiž, jak duch vyjasňuje smyslový svět tím, že jej začleňuje do světa duchovního. Vnitřní smysl v sobě dává zevnímu smyslovému jsoucnu povstat na vyšším stupni jako duchovní bytost. Netvrďme však, že by tuto vnitřní zkušenost mohlo uděĺat jen nemnoho vyvolených, obdařených zvláštním nadáním. Tato zkušenost je obecně lidskou vlastností. Na cestu k ní se může vydat každý, kdo se před ní sám neuzavírá."
,,Nitro člověka se poučuje nejen o sobě samém, nýbrž i o zevních věcech. V tomto bodě se pro lidské poznání otvírá nesmírná perspektiva. V nitru člověka září světlo, jehož svítivost se neomezuje na toto nitro. Je sluncem, které zároveň osvětluje veškeru skutečnost. Vzchází v nás něco, co nás pojí s celým světem. Již nejsme pouze jednotliví náhodní lidé, již nejsme to či ono náhodné individuum. Zjevuje se v nás celý svět. Odhaluje nám své vlastní souvislosti, odhaluje nám, jak s ním my sami jako individua souvisíme. ZE SEBEPOZNÁNÍ SE RODÍ POZNÁNÍ SVĚTA. Naše vlastní omezené individuum se v duchu staví do velikých souvislostí světa, neboť v něm ožívá cosi, co přesahuje toto individuum a co zároveň zahrnuje vše, čeho je toto individuum článkem."
,,Myšlení, které si logickými předsudky nezazdí cestu ke vnitřní zkušenosti, dojde nakonec vždy k uznání bytosti, jež v nás vládne a jež nás spojuje s celým světem, neboť skrze ní ve vztahu k člověku přemáháme protiklad vnitřního a vnějšího. Pro zkoumání všeho dění světa tedy neexistuje prvotnější východisko než myšlení. Při poznávání však docházíme k něčemu, že samo dění světa se staví tváří v tvář své duchovní podstatě. Tou se začleňuje vnitřní prožívání člověka do objektívních dějů světa, ty by bez tohoto prožívání byly neúplné."
,,Je zřejmé, že jen život, který je ovládán vnitřním smyslem, pozdvíhá takto člověka nad svůj rámec a je v nejvlastnějším smyslu jeho nejvyšším duchovním životem. Pouze v takovém životě se totiž odhaluje podstata věci sama před sebou."
,,Přesně totéž má na mysli Spinoza, když popisuje nejvyšší poznávací činnost jako něco, co postupuje ,,OD DOSTATEČNÉ PŘEDSTAVY SKUTEČNÉ PODSTATY NĚKTERÝCH BOŽÍCH ATRIBUTŮ K DOSTATEČNÉMU POZNÁNÍ PODSTATY VĚCÍ." Toto postupování není nic jiného než osvětlování věcí světlem vnitřní zkušenosti. Život v této vnitřní zkušenosti líčí Spinoza nádhernými barvami : ,,NEJVYŠŠÍ CTNOSTÍ DUŠE JE POZNÁVAT BOHA, NEBO-LI POHLÍĚT NA VĚCI TŘETÍM - NEJVYŠŠÍM - DRUHEM POZNÁNÍ, PROTO TEN, KDO VĚCI POJÍMÁ TÍMTO DRUHEM POZNÁNÍ, DOSAHUJE NEJVYŠŠÍ LIDSKÉ DOKONALOSTI, PROČEŽ BÝVÁ NAPLNĚN NEJVYŠŠÍ RADOSTÍ, A TO V DOPROVODU PŘEDSTAVY SEBE SAMA I SVÉ CTNOSTI. PROTO Z TOHOTO DRUHU POZNÁNÍ VYTRYSKÁ NEJVYŠŠÍ MOŽNÝ KLID DUŠE." Kdo poznává věci takto, ten se proměňuje v sebe sama, neboť jeho jednotlivé já je v takových okamžicích pohlcováno všezahrnujícím já."
,,Proměnu, kterou v celé bytosti člověka způsobí takovýto pohled na věci, nám krásnými slovy dává tušit indická báseň Bhagavadgíta : proto o ní Wilhelm von Humboldt řekl, že je vděčen svému osudu, jenž ho nechal žít tak dlouho, než byl to poznat toto dílo."
V této básni promlouvá vnitřní světlo :
,,Odlesk ze mne ve svět žití v duši věčnosti se rodí,
k sobě z přírody pak vábí smyslů pět a šestou mysl.
Věčný příjme-li duch tělo a pak zase opustí je,
s sebou ony smysly vznáší jako vítr vůni květů.
Jako vnitřní světlo totiž sluchem, zrakem, hmatem, chutí,
čichem, ba i myslí vládne, a tak poznává svět jevů.
Přichází-li, prodlévá-li, v potěše se spoje s jevy,
pošetilci neuzří jej - jenom lidé moudrých očí."
,,Bhagavadgíta poukazuje na proměnu člověka tak důrazně, že praví o ,,moudrém,"že se již nemůže mýlit ani hřešit. Pokud se zdánlivě mýlí nebo hřeší, pak musí své myšlenky či jednání ozářit světlem, před nímž se již nejeví omylem ani hříchem, co se tak jeví před běžným vědomím :
,,Kdo svou mysl vyčistí a činy zbaví nesvobody,
není poután svými skutky, není vrahem, byť by zabil."
,,Tato slova poukazují na tutéž základní náladu duše, plynoucí z nejvyššího poznání. I kdyby se cesta k tomu vedoucí, zdála velmi těžkou, může být přece nalezena. Arciže musí být obtížná, neboť ji nalézají tak zřídka. Vždyť jak by bylo možné, aby spása byla skoro všemi zanedbávána, kdyby byla po ruce a mohla být nalezena bez velké námahy ? Leč všechno vznešené je právě tak těžké, jako vzácné."
,,To, co se odehrává v lidském vnitřním životě, není myšlenkové opakování, nýbrž reálná součast světového dění. Svět by nebyl, čím jest, kdyby se v lidské duši neodehrával díl k němu patřící. Nazýváme-li pak to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout, božským, musíme říci, že toto božské neexistuje jako něco vnějšího, co by se v lidském duchu obrazně opakovalo, nýbrž že toto božské se v člověku probouzí."
,,Nejhlubší jádro světa ožívá v sebepoznání jako duchovní skutečnost. Prožitek sebepoznání pro člověka znamená, že působí uvnitř jádra světa. Kdo je prostoupen sebepoznáním, ten přirozeně ve světle sebepoznání též jedná. Svobodné je jednání člověka, které vykonává po svém duchovním znovuzrození. Individuální vzestupný vývoj člověka spočívá v proměně nesvobodného chtění ve chtění svobodného charakteru."
,,Kdo však umí pozorovat v čistém duchovnu stejně jako ve smyslovém světě, pro toho se život nestane chudším, bude-li obohacen duchovním obsahem. Proč by život mé osobnosti měl být chudší, nesleduji-li své vášně a popudy bez ohledu na ducha, nýbrž ozářím-li je světlem vyššího poznání ? Život obnovený v duchu není chudší, nýbrž plnější a bohatší."
,,BOŽÍ PŘÁTELÉ"
Mistr ECKHART píše :
,,Vnitřním smyslem zprostředkované osvícení je příchodem Boha do duše. Světlo poznání, jež se s tímto příchodem rozhoří se nazývá ,,jiskérkou duše." Místo v lidském duchu, kde svítí tato ,,jiskérka" je tak čisté a tak vysoké, a tak vznešené samo v sobě, že v něm nemůže přebývat žádné stvoření, nýbrž bydlí v něm jen Bůh sám se svou čirou božskou podstatou. Kdo v sobě probudil tuto ,,jiskérku," ten už nevidí pouze tak, jak vidí člověk zevními smysly a logickým rozumem, který vjemy smyslů pořádá a třídí, nybrž vidí, jaké jsou věci o sobě. Člověk osvícený onou ,,jiskérkou" přestane být jednotlivou bytostí, protože věci, a tedy i Bůh se v něm zhlížejí. Tato ,,jiskérka" to je Bůh, tedy je to jediné Jedno, a jako obraz nosí v sobě veškeré stvoření, obraz bez obrazu, obraz nad obraz. Vnitřní osvícení je pak něco, co duše musí nutně najít, zahloubá-li se do podstaty."
Mistr TAULER říká :
,,Poznavatel Boha nemůže k poznání přírody přidat ani písmenko, ale ve všem jeho poznávání přírody svítí nové Světlo. Má bezvýhradnou víru a důvěru, že všepodstata se v člověku rozzáří, když člověk zařídí svůj život tak, aby v něm bylo místo pro božskou skutečnost."
A další jeho otázkou bylo :
,,Jak můžeme žít ve smyslu všeobjímajícího života ? Kdo je na této úrovni, tomu se pocity vůči svépodstatě soustředí v jediný - v úctu před touto všepodstatou v její nevyčerpatelnosti a nekonečnosti."
Říká dále :
,,Ať jsi dosáhl kteréhokoli stupně, jsou tu vždy ještě vyšší vyhlídky, ještě vznešenější možnosti. Jak jistý a jasný je mu směr, jímž má vést svoje kroky, tak jasné je mu i to, že nikdy nemůže mluvit o cíli. Nový cíl je jen novým začátkem nové cesty. Tímto novým cílem dosáhl člověk jistého vývojového stupně, vývoj sám se ubírá do nekonečna. Čeho dosáhne na některém dalším stupni, to na současném stupni neví. Nejestvuje poznání konečného cíle, jen důvěra v cestu, ve vývoji. Pro všechno, čeho již člověk dosáhl, poznání existuje."
Dále se vyjadřuje takto :
,,Člověk nesmí hledět zpět na již proběhlý vývoj, nýbrž musí hledět vpřed na dosud nevytvořené, jeho poznání musí být počátkem nových zkutečností. Člověk pak nejen poznává, co příroda vytvořila, nýbrž pokračuje ve tvorbě přírody, vede své poznání v živoucí čin. Rodí v sobě ducha, a tento duch se pak vyvíjí od jednoho stupně k druhému stejně, jak se vyvíjí příroda. Duch spouští přírodní proces na vyšším stupni. Slova o Bohu, který v nitru člověka zří sebe sama, má jiný charakter, když je vysloví někdo, kdo má toto poznání. Takový si pramálo cení toho, že ho již dosažené poznání zavedlo do hlubin všepodstaty, tím ovšem získává jeho duch nový charakter. Vyvíjí se dále směrem, který určuje svépodstata. Takový člověk nejen pohlíží na svět jinak než člověk pouze rozumový, takový člověk žije svůj život jinak. Člověk, který pochopil, se nechce na Boha dívat jako na něco, co je vně něho, chce s Bohem zacházet jako s bytostí, jež s ním putuje k cíli, který je zpočátku neznámý a chce být přítelem nad bytí a nebytí povzneseného božského jednání a působení."
Mistr Tauler se z pozorovatele Boží bytosti stal ,,živoucím v Duchu", jenž se nejen díval, nýbrž i žil ve vyšším smyslu. Jako takový už nedobýval rozumové pojmy a ideje ze svého nitra, nýbrž tyto pojmy a ideje z něho prýštily jako živoucí, bytostný duch. Jako takový už pouze nepovznášel své posluchače, nýbrž otřásal jimi. Jejich duše už nestahoval do jejich vlastního nitra nýbrž vedl je v nový život. Symbolicky se vypráví, že z jeho kázání se zhroutilo asi čtyřicet lidí, a byli jako mrtví."
Mistr RUYSBROEK věřil že :
,,Nejvyšší moudrost musí člověku zasvitnout v mystickém zření."
Kardinál MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ :
,,Jsou - v podstatě - jen tři cesty, jimiž je možno jít. Jednou je Pozitivní Víra, jenž k nám proniká z venčí, druhou je Zoufalství, kdy je člověk sám se svým břemenem a cítí, jak se s ním hroutí všechno bytí. Třetí cestou je rozvoj nejhlubších vlastních sil člověka. Důvěra ve svět musí být jedním průvodcem na této třetí cestě. Odvaha k následování této důvěry, ať vede člověka kamkoli, musí být průvodcem druhým."
PARACELSUS hledal přátelství s přírodou :
,,Pro člověka, který usiluje o světlo vyššího poznání, stojí to, co přírodní děje touto smyslovou skutečností prostřednictvím lidské duše odhalují, výše než všechny nadpřirozené divy, které si člověk o údajném ,,duchu" těchto dějů rád vymýšlí či nechává zjevovat. Neexistuje ,,duch přírody", který by dokázal vyslovovat vznešenější pravdy, než dokáží sama velká díla přírody, když se naše duše s touto přírodou v přátelství spojí a v důvěrném spojení naslouchá zjevením jejich tajemství."
VALENTIN VIGELIUS předává svá poznání :
,,Zda může člověk něco poznat pomocí vyznání víry, to si může ujasnit jen tehdy, když ví, jak Poznává. Žádné poznání ani vyšší, nemůže vplynout do člověka zvenčí, nýbrž jedině být probuzeno v nitru člověka, vnitřním probuzením jeho podstaty a musí se v sobě otevřít své podstatě. Proto se mu pak jeví poznání ducha osvícením shůry. Vyšší poznání je ,,Světlo milosti", které je sebepoznáním ducha v člověku či znovuzrozením vědění na vyšším stupni zření."
,,Mistr JACOB BOHMA byl mužem, jehož slova mají křídla, utkaná z oblažujícího pocitu toho, kdo v sobě vidí zářit vědění jako vyšší moudrost. Jako zbožnost, která chce být jenom moudrostí, a jako moudrost, která chce žít jedině ve zbožnosti, popisuje Jacob Bohme svůj stav : ,,Když jsem s pomocí Boží zápasil a bojoval, tu vzešlo v mé duši podivuhodné světlo, zcela cizí divoké přirozenosti, v němž jsem teprve poznal, co je Bůh a člověk, a co má Bůh s člověkem do činění."
,,Jen vnějšími podobenstvími je Bohme schopen naznačit, jak v jeho nitru vytrysklo Světlo. On, jenž chce toliko číst Písmo, jež mu osvětluje Světlo jeho nitra, je pronásledován. Člověk vlastní Světlo moudrosti, a přece je vystaven omylům - člověk tíhne k dobru, a přece zaznívá celým lidským vývojem falešný tón zla. Duch svatý vnáší slávu vznešenosti ve jsoucnost, v níž je božství zjevné."
Myslitel GIORDANO BRUNO pověděl :
,,Univerzální rozum je ta nejniternější, nejskutečnější a nejvlastnější schopnost a potencionální součást světové duše, to on vyplňuje vesmír, osvětluje universum a učí přírodu plodit její plemena tak, jak mají býti."
,,ANGELUS SILESIUS žil moudrostí, která se projevovala v tom, že ji vyjadřoval slokami, jež jsou obdivuhodné i svou formou uměleckou. Vznáší se jako duch nade vším pozemským bytím, a to, co říká, je jako závan z jiného světa, od počátku osvobozený ode všeho hrubého a nečistého, z čeho se jinak lidská moudrost jen z námahou vyprošťuje. Vše, co Angelus Silesius vyslovuje, se jeví být tak bezprostředním a samozřejmým zjevením jeho osobnosti, že to působí, jako by byl tento muž povolán zvláštní prozřetelností, aby osobně ztělesnil moudrost."
Ve smyslu Angela Silesia :
,,Opravdu poznává jen ten, kdo v sobě přivede ke zření oko veškerenstva a v pravém Světle vidí své činy jen ten, kdo cítí, že tyto činy v něm koná ruka veškerenstva."
,,Bůh ve mě oheň jest a já v něm jeho svit :
jsme spolu - já i on, jsem s Bohem v jedno slit."
,,Jsem bohat jako Bůh, ba není zrnka tady,
jež - věřte - spolu s ním bych neměl dohromady."
,,Bůh láskou ke mě plá, má láska jemu vzplává :
tak dávám jemu vše, co v sobě on mi dává."
,,Je skalám domem zem a ptákům širý vzduch
a rybám hloubi vod, tak v Bohu dlí můj Duch."
,,Jsi z Boha narozen ? - Bůh rozvíjí se v tobě
a jeho božství jest ti k pokrmu i zdobě."
,,Ó stůj, kam putuješ ? Jen v sobě nebe nosíš.
Chceš Boha jinde zřít ? Pak marně se ho prosíš."
,,Pro toho, kdo se vůči všehomíru cítí takto, přestává jakýkoliv předěl mezi ním a jiným jsoucnem, takový už se necítí jako jednotlivé individuum, naopak všechno své vnímá jako článek světa, svou vlastní bytost pak jako tento vesmír sám."
,,Svět nebrání ti jít - ba měj se viděti :
ty sám jsi světem, jenž tě drží v zajetí."
,,Ó nedosáhneš dřív té výše blaženosti,
než pojme jednota v se tvoje nestejnosti."
,,Ó člověk - ten je vším, a pokud něčím není,
pak neúplně jen zná svého ducha jmění."
,,Když člověčí tvůj duch se času, místa zprostí,
pak každou vteřinou smíš vkročit do věčnosti."
,,Já sám jsem věčností, vně časnosti-li stojím,
a Boha v sebe pak a sebe v Boha pojím."
,,Hle, růže, kterou kvést zde vidí zevní zrak,
ta od věčnosti dnů již v Bohu kvetla tak."
,,Nuž, doprostřed se vznes, zři všechno dohromady,
co bylo, bude, jest, ať v nebesích či tady."
,,Když prostor nebo čas tvá mysl ještě hostí,
co Bůh je - těžko zvíš, či - co je ve věčnosti."
,,Když člověk odvrátí se od různosti hmoty
a k Bohu pohlédne, pak vstoupí do jednoty."
,,Tím dosahujeme výše, na níž člověk překračuje své individuální já a odstraňuje každý protiklad mezi světem a sebou. Začíná pro něj vyšší život. Vnitřní zážitek, kterého zakouší, se mu jeví jako smrt starého života a zmrtvýchvstání v život nový."
,,Když Bohu svěříš se, sám nad sebe se vznesa,
věř - Bůh pak v nitru tvém sám vstoupí na nebesa."
,,Má tělo v duchu růst a v Bohu duch se zvedat,
v němž ty, ó člověče, smíš věčné štěstí hledat."
,,Čím více mého já mi ubývá a couvá,
tím více Páně já se ve mně mocně vzdouvá."
,,Jen pro zlé zákon dán - i bez něj lidé svatí
dál budou bližní své i Boha milovati."
,,Z takového hlediska poznává člověk význam svůj i význam všech věcí v království věčné nutnosti. Veškerenstvo přírody se mu zjevuje bezprostředně jako božský Duch. Myšlenka na božského všeducha, který by mohl být a trvat nad věcmi světa a vedle nich, se vytrácí jako překonaná představa. Člověk se cítí nezbytným článkem světa. Jeho činy už neobsahují libovůli ani individualitu. Co činí, to je nezbytné v rámci celku, v řetězci světa, jenž by se rozpadl, kdyby z něho tyto činy vypadly."
,,Věz není kamínek či otvůrek tak malý,
by moudří lidé v něm se s Bohem neshledali."
,,Hle, v jednom zrnéčku, v té nepatrné kleci,
jest obraz nejvyšších i nejspodnějších věcí."
,,Člověk tak na vyšším stupni poznání znovu získává nevinnost přírody. Vykonává úkoly, které jsou mu dány, s pocitem věčné nutnosti."
,,Ó lidé, naučte se od polního kvítí,
jak Bohu líbit se a při tom krásní býti."
,,Ach, růže nezná - proč - ta pro vůni jen voní
a nedbá nikterak, zda lidé vědí o ní."
,,Člověk, který povstal na vyšším stupni, v sobě pociťuje věčný, nutný pohyb veškerenstva, jako ono polní kvítí, takový člověk jedná, jako polní kvítí voní. Pocit jeho mravní odpovědnosti při všem jeho konání roste nade všechny meze."
,,Co značí - nehřešit ? To není námět nový :
běž do polí a luk, a květy ti to poví."
,,Vše zemře : Váháš snad pro Boha život dáti ?
Pak pro ďabelskou moc smrt věčná tebe sklátí."
,,Zde končí tento spis, a chceš-li více znát :
tu jda, sám slovem tím i smyslem zkus se stát."
,,Bezmála dvě a půl století uplynula od doby, kdy Angelus Silesius ve svém Cherubském poutníku shromáždil hlubokou moudrost svých předchůdců."
,,Vše jsem tady vypsala pro vás vážení návštěvníci mých stránek, protože jsou to velmi moudrá a poučná slova, která jsou nám všem vyšším poznáním na naší pozemské duchovní cestě. Ať vás s láskou doprovázejí." Ludmilka
YYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYYY
