Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchové

31. 12. 2006

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

,,Začínám zde myšlenkou už pravěké představy o duších žijících v horách a v zemi a musíte uznat, že tato myšlenka není až tak hloupá. Např. Duch Země ve Faustovi, to je velice dobře zobrazený skutečný duch Země. Goethe, jako vyspělejší duch, měl pochopení pro duchovní život.“

 

 

Obrazek

 

 

 

Ve Faustovi duch Země velice hezky a pravdivě říká :

 

,,V životních proudech,

 

v bouřích činů

 

putuj nahoru a dolů,

 

pohybuj se sem a tam !

 

Narození a hrob,

 

věčné moře,

 

měnivá pavučina,

 

žhavý život,

 

tak utkám na hučícím tkalcovském stroji,

 

času a božstvu živý šat.“

 

Obrazek

 

,,Vyspělí duchové komunikují s médii osobně nebo fluidicky, aby je ovlivnili, poučovali a vedli. Jsou nositeli Boží milosti, kterou může každý člověk k sobě přivolat modlitbou.“

 

 

 

,,Zákonní vedoucí duchové Země, to jsou nositelé slunečních paprsků, modliteb, magnetismu a plodnosti. Jejich blahodárný vliv je nepřetržitě kolem nás, jako protiváha k nezákonnosti. V této skupině nalézá každý člověk svého ochranného ducha.“

Obrazek

,,Předkládám Vám zde duchovní znázornění Madam Pompadour - její duch napsal následující :

 

,,Na Zemi jsem byla pěknou ženou, která se po smrti proměnila v mramorovou sochu, přímo jsem cítila jak se proměňuji v kámen. Ano, žila jsem na dvoře krále Ludvíka XV., byla jsem slavná Madame Pompadour. Byla jsem všeobecně záviděnou milenkou krále, spoluiniciátorkou pozdější hrozné revoluce. Můj pozemský život byl plný smyslových požitků. Byla jsem pěkná, ale duchovně ohavná. Zemřela jsem samolibá a marnotratná. Protože jsem za života velice dbala o své tělo, neuměla jsem se po smrti od něho odloučit. Ztuhla jsem a myslela jsem si, že jsem mramorovou Venuší. Cítila jsem se tvrdá a studená. Říkáte – pohádka jsou to pohádky ! V pohádkách je pravda. Stala jsem se sochou jako kdysi Lotova žena, ale ne ze soli, ale z mramoru. Stála jsem ve Versailleské zahradě, jeden duch mne tu přenesl. Brzy jsem se cítila šedivá a zestárlá. Cítila jsem, že jsem ošklivá a stará, nikdo se na mne nedíval a to mne velice roztrpčovalo ! Prožívat revoluci bylo hrozné ! Jak jsem vtrhly divoké hordy, tyto odporné rybářské ženy, to bylo strašné ! Pád milovaného královského domu byl jako bodnutí dýkou do mého srdce. A já tam stála, nehybná, studená, ztuhlá – nemohla jsem zvednout ruku a pohrozit, otevřít ústa, dupnout nohou – nemohla jsem ani plakat ! Bylo to velké utrpení ! Změkčilo to mé kamenné srdce, mého ducha, kámen mé pýchy, mou koketérii. Po dlouhé době  jsem slyšela ve Versailleské zahradě opět hovořit lidi."

,,Na Slunci Boží láska stále více rozpouští můj mramor. Modlete se, modlete se za mne, abych se jako čistý duch vysvobodila z kamene.“

 

Obrazek 

,,Pro poučení všem panovačným a marnotratným ženám ! Ano, sepsáno dle pravdy – pozor !“  Ludmilka

 

 

 

ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ