A co DUCHOVÉ? - BÍLÁ PANÍ - Kult MUTANTŮ, kříženců lidí - Poděbradský POKLAD zmizel v bažině - Děsivé ÚDOLÍ
DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
,,A co, duchové ?"
,,Svědci tvrdí, že jsou !“
,,Dohady, zda existují duchové a jestli je můžeme spatřit, nikdy neutichnou. Zvlášť když je přiživují nová svědectví. Zde jsou dva případy."
,,První se odehrál v Oslu. Vedení léčebny dlouhodobě nemocných v norském Porsgrunnu muselo pozvat kněze se zkušenostmi s vymítáním ďábla a duchů. Něvědělo si totiž rady se množícími se stížnostmi pacientů a jejich příbuzných, že v objektech zařízení postaveného v roce 1930 straší duchové. Nejčastěji byla prý viděna už dávno mrtvá zdravotní sestřička, pro kterou bylo zaměstnání a starost o pacienty doslova vším. Svědci nezávisle na sobě vyprávěli, že ji viděli chodit s léky po chodbách a že byl dokonce cítit její fialkový parfém, který používala celý život. Další duchové se prý zjevovali jako stíny nebo přízraky bez tváře."Nejprve chci zdůraznit, že ti duchové nebyli zlí," zdůraznila novinářům ředitelka zařízení Sigrid Oyenová. "Vidění duchové byli přátelští, ale někteří pacienti cítili, že je to trochu děsivé, když zažívají něco, co není běžně považováno za normální." Vedle mrtvé sestry na chodbách léčebny strašil i malý chlapec a dvě zmatené starší ženy, které se stále ptaly, zda je vše v pořádku. "Modlil jsem se a nabízel požehnání všem," řekl k případu luteránský kněz Morten Edvardsen. "Duchové z léčebny ale nebyli ani trochu podobní tomu, čím diváky živí dnešní televize."
,,V Británii rozrušil veřejnost případ ducha vyfotografovaného "v televizi". Přesněji řečeno Tracey Taylor ( na mateřské dovolené ) z městečka Wigan vyfotografovala náhodou dcerušku u vypnuté televizní obrazovky. Holčička televizor čistila hadříkem a matce se to zdálo roztomilé, takže stiskla spoušť. Na vyvolaných snímcích je na pozadí obrazovky tajemný mužský obličej. Jak novináři zjistili, v žádné z televizních stanic v tu chvíli takový obličej nebyl a Tracy přísahá, že přístroj byl určitě vypnutý. Ještě větší hrůzu zažila, když se odhodlala fotky ukázat dcerušce.
Ta jen v klidu poznamenala : "To je Ben. Povídáme si."
DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
BÍLÁ PANÍ
Je bezpochyby nejznámějším přízrakem ženského pohlaví. A také nejhojnějším. Objevuje se v pověstech nejrůznějších míst Evropy, zemí zaslíbenou pro dámy v bílém je kupříkladu Anglie. Ale raději zůstaneme doma. Málo platné, jakkoli je bílá paní z Balvenie Castle zajímavá, většině z nás se vybaví Perchta z Rožmberka.
O jejích životních osudech a legendě se můžete dočíst nejen na stránkách českokrumlovského zámku. V dlouhém bílém oděvu procházela bílá paní rožmberská po chodbách vítkovských sídel Krumlova či Jindřichova Hradce a prozrazovala věci budoucí.
Když se měl někdo ženit, očekával-li se potomek, nosívala bílé rukavičky; měla-li věštit neštěstí, oblékala rukavice černé. Do důchodu odešla po smrti posledního Vítkovce, Petra Voka, několikrát se ale vrátila. Například za druhé světové války na hrad Rožmberk, kde vyděsila děvčata z nacistického spolku Bud deutscher Mädeln.
Existovalo však mnoho dalších bílých dam, většinou obětí prokletí. Byly nejrůznějšího sociálního původu - v Berouně služka, v Soběslavi duch Zuzanky Vojířovny, v Kloboucích manželka tamního pána. Byly ovšem i přízraky původní, pocházející pravděpodobně z pohanských dob, kdy bílá bývala barvou smrti.
V německých pověstech nalezneme totiž bílou paní vychovávající potomky, jíž tam říkají – kupodivu – Bertha. Jejím úkolem bylo pochopitelně strašit nezbedné děti. Od ní je sice jen krůček k jihoněmecké Berchtě, italské Befaně či české ježibabě, ale toto příbuzenství pomineme.
Důležité je, že od Berthy a Berchty vede jasná cesta k někdejším pohanským bohyním. Bílá paní rožmberská je tedy, jak se zdá, relevantem daleko starším a vznešenějším, než si myslíme.
BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB
Kult MUTANTŮ - kříženců lidí
Stará čínská Kniha hor a moří, jakýsi zeměpis z 3. st. př. Kr., varuje, že „ve vnitrozemských horách žijí lidé převtělení do zvířat a tvorové podivně zkřížení.
Následně spis radí, že spolehlivou ochranu poskytuje zapálený bambus. Silně praskající plameny nestvůrám nahánějí strach a udržují je v bezpečné vzdálenosti. Tyto zrůdy, napůl lidé a napůl zvířata, musely přežít až do historických dob. S jejich tajemnou uhrančivou podobou se setkáváme doslova na celém světě a mnohdy v takových souvislostech, že se spolehlivě vylupují z legend a stávají se nespornou realitou.
Černý obelisk asyrského panovníka Salmanassara III. líčí slovem i obrazem válečná tažení. Je to strohá a zcela pravdivá zpráva o vítězství, nikoli legenda. Mezi zcela konkrétními výjevy, odpovídajícími do detailu dobovým zvyklostem, lze zřetelně rozeznat živočichy s tělem lva a lidskou hlavou a dlaněmi. Nezdá se, že by jim bylo nutno prokazovat úctu jako mytologickým nadpřirozeným bytostem. Vojáci je drží na krátkém řetězu. Další obrazy pak znázorňují návrat z úspěšné válečné výpravy. Za hrdými bojovníky se vlečou zástupy zajatců, karavana velbloudů nese ohromné pytle s uloupenými cennostmi. Součástí bohaté kořisti jsou i podivní sloni.
Zapudíme-li domněnku, že kříženci mohli být využíváni k boji, pak i oni jsou zřejmě originálním válečným ziskem. Museli tedy být, možná sice výjimečnou, ale přece jen reálnou součástí života tehdejší doby.
Podobné výjevy si lze prohlédnout v muzejních sbírkách v Louvru a v Bagdádu. Texty na stěnách oznamují, že to jsou „do zajetí vzatá lidská zvířata“. Pevně spoutané tvory s tělem lva a lidskou hlavou najdeme i na dřevěných obrazech z chrámu boha Jagannatha v jihoindickém Puri. Okolní scény napovídají, že kříženci byli vyváděni jen u příležitosti zvláštních náboženských rituálů. V Aššurbanipalově knihovně v Ninive se dochoval nápis krále Guma II., podle kterého byla tato monstra chována i v babylonských svatyních."
,,Britské muzeum a především rozsáhlá expozice Předoasijského muzea v Berlíně nabízejí desítky dalších starobylých reliéfů okřídlených býků s lidskými hlavami, lidí - ptáků, sirén a dalších rozmanitých nestvůr s podivnými těly. Unikátní křížence lidí a škorpionů najdeme na stěnách chrámu v mexické Tule. V Egyptě je vystavena neobvyklá sfinga s tělem hada. Stejného tvora se obávali Maorové na Novém Zélandu.
Jak je možné, že představitelé tak odlišných a vzdálených civilizací vytvořili podobná díla? Je to pouze náhoda, nebo byly podobizny kříženců vytvářeny podle skutečných žijících vzorů?
Pokud věříme starým letopisům, pak odpověď na druhou část otázky zní ANO.
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Rodové sídlo pánů z Kunštátu a Poděbrad na břehu Labe střeží tajemství popravených havířů i místo dosud neobjeveného pokladu. Sídelní hrad posledního ryze českého krále Jiřího z Poděbrad podle legendy také spojuje tajná podzemní chodba s několik
kilometrů vzdálenou Libicí, kde stávalo centrální hradiště Slavníkovců. Kolem zámku, v místech dnešní pobřežní promenády, se zjevuje podle legendy krutý místní panský auditor. Ti, kdo ho potkali a měli štěstí, že o tom ještě mohli vyprávět, popisují přízrak jako černého vozku na ohnivém voze. Na nádvoří předhradí se rovněž zjevuje duch hradního justiciára, písaře a právníka, o kterém šla pověst, že se dokázal zjevovat na dvou místech zároveň.
Poblíž poděbradského hradu, založeného Přemyslem Otakarem II., kdysi stávala skupina věkovitých topolů. Když lidé jeden z nich pokáceli a pak vyvrátili jeho pařez, našli pod ním zlato a další klenoty. Než je však stačili všechny posbírat, zmizel poklad v bažině, a tak záhadné bohatství stále čeká na svého objevitele. Toto zlato prý také podle jedné z bájí způsobovalo, že vody Labe kolem Poděbrad bývaly dlouho čisté.
Na druhém břehu Labe naproti zámku, vzniklém renesanční přestavbou starého hradu za císaře Ferdinanda I., byli v místech zvaných Na zámostí v roce 1496 popraveni vůdci vzbouřených kutnohorských havířů. Kat je oběsil na dubu, na němžém od té doby rostly jen poznamenané žaludy, které měly podobu nevinně popravených mužů. Lidé věřili, že poznávají hornickou kápi, jiní zase krk a pás s bílou řízou, starý znak havířů. Jakmile se to rozkřiklo po okolí, putovala ke stromu z daleka procesí, aby se zde modlila za spásu duší mučedníků. I proto zde nechal v roce 1516 Ondřej Prachovec postavit dřevěný kostelík. Když byl zničen švédskými žoldnéři ve třicetileté válce, vyrostl na jeho místě nový jednolodní, raně barokní svatostánek.
V nitru vysoké obranné věže, v hradním vězení, byli v 15. století kromě nešťastných havířů vězněni zemským správcem Jiřím z Poděbrad také Menhart z Hradce, jeden z katolických odpůrců husitů, pro vzpouru proti českému království, a také známý husitský radikální kněz Václav Koranda.
Jsou místa, kterým se rozumný člověk raději vyhne, zvláště pokud na nich dochází k nejrůznějším nešťastným a temným událostem. Mezi ně bezesporu patří údolí u řeky Nahanni v severozápadní Kanadě. O této neobydlené lokalitě řada záhadologů hovoří jako o Údolí bezhlavých . A věřte, že to má své opodstatnění. Od nejbližší vesnice je místo vzdálené zhruba den cesty. Kdysi se sem stahovali dobrodruhové, protože si mysleli, že tu najdou zlato. Jenže lidé se tu záhadně ztrácejí, někteří zmizeli v divočině beze stopy, v případě jiných byla po čase objevena těla, ale bez hlavy! Není divu, že je místo opředeno hrůzostrašnými historkami a záznamy o z policejních archivů potvrzují, že tu není vše v pořádku.
V roce 1898 tu zmizelo šest horníků. O sedm let později se při průzkumu kaňonu ztratili bratři MacLeodovi a jejich společník Robert Veer. Bezhlavá těla našel jakýsi lovec asi po třech letech. To vyvolalo četné spekulace. Roku 1921, 1922 a 1936 tu zmizeli další lidé, jejich ostatky byly nalezeny, lebky chyběly. V období mezi lety 1940 až 1962 tu prokazatelně zahynulo několik desítek lovců, policistů a myslivců. Pokud se těla našla, hlavy byly obvykle pryč. Mezi hypotézami vyšetřovatelů těchto případů figurovaly útoky banditů, medvěda grizzlyho a podobně. V roce 1965 se do oblasti vypravila německo-švédská expedice, šlo o pokus tuto podivnou bizarní záhadu vyřešit. Nikdo ze zúčastněných se ale nevrátil, i je údolí pohltilo.
Vlastní verzi vysvětlení případu nabízejí indiáni kmene Naha, kteří v blízkosti údolí mají osadu. Podle nich za vším stojí soskvachi - zdejší varianta lesní bytosti podobné yettimu.
SPIRIT
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
